Čtvrtý den našeho putování jsme se sbalili a opustili Paolu, klíče jsme dle domluvy nechali na stole a zabouchli dveře. Snad má své vlastní. Čeká nás ubytování 200 km severněji v Cala Liberotto, příjemně vyhlížející apartmán Addisora. Na cestu máme celý den a i přes klikaté sardinské silničky bychom měli být v cíli za 3 hodiny, takže máme prostor pro více zastávek. Původní plán na koupání jsme opustili hned při zastavení půl hodiny po odjezdu na pláži Cala Pira. Vítr, zataženo, vlny… jako v reklamě na lak na vlasy. Dokonce ani na nedalekou věž se nedalo dojít, oploceno jako soukromý pozemek. Pokus č. 2 o kus dále, pláž Lido Tamatete byla krásná, ale jen na procházku. Jediný koupající se byl odvážlivec s obřím drakem (kite) a speciálním prknem s ploutvemi. I když byl celkem nemotorný a zřejmě se učil, náš obdiv si vysloužil. Svůj talent jsem ukázal i já při podupávání na podemleté hraně písku, utrhla se víc, než bych očekával, a málem jsem si nabral do trenek. Po zkušenostech z předešlého dne jsme se včas vydali na lov oběda, ale opět marně. Google mapy v tomto zklamávají a první tři restaurace úplně opuštěné. Došli jsme k závěru, že jediní lidé mající potravu se vyskytují na pláži. Jeden ze dvou funkčních beach barů opravdu vaří normálně, ale když Jája dostala na stůl porci 12 kousků těstovinových mašliček za 13 €, chuťově o dost slabší než naše koupená Barilla omáčka na pokoji, tak se nám sen o dobrém obědě rozplynul. Neuspokojení vyrážíme dále na sever, směr Arbatax. Nedaleko přístavu zde stojí úkaz v podobě červené skály omílané mořskými vlnami, místo je dost fotogenické a celou hodinku jsme zde strávili čekáním na vhodnou vlnu k vyfocení, pod sprchou roztříštěné mořské vody unášené prudkým větrem. Jako vlnolam před přístavem jsou tu v řadě „naházené“ masivní betonové hvězdice, Jáje z neznámého důvodu připomínající korek. Celí slaní naskakujeme do auta, dojídáme poslední banán a vyrážíme na závěrečnou etapu, asi 90 km přes hory a doly. Jáje jsem po chvíli předal volant, ať si mé utrpení ve Fiatu také okusí. To jsem ještě netušil, že zbylých 80 km povede opravdu klikatou cestou a hodně do kopce. Naštěstí se Jája musela věnovat točení volantem a zběsilému přeřazování mezi 2 a 3, a neměla tak čas na zvracení. Jedinou nepříjemností na cestě byla drobná uzávěra komunikace v projížděném městečku. Kvůli ní jsme byli vehnáni do ulice tak strmé, že jsme v sedačkách najednou spíše leželi, než seděli. Jáju jsem rychle a rázně informoval, ať jí ani nenapadne pustit plyn a řadit něco jiného než jedničku, nebo začneme nekontrolovatelně couvat a nikdy se už nahoru nerozjedeme. S kvílením motoru a s vypětím všech sil se bestie do kopce naštěstí vydrápala. Výhledy po cestě byly opravdu mimořádné a jsem rád, že jsme nezvolili o 40 km delší trasu po dálnici. V horách nás překvapila i pěkná zima a varovné cedule se sněhovými vločkami a sněhovými řetězy. Pan domácí, mluvící jen italsky, německy a španělsky, nás s radostí ubytoval ve svém suterénu – apartmán je totiž vytvořen zřejmě z bývalého sklepa. Nicméně s vybavením si trochu pohráli a je vše nové, udržované a v takovém vesnickém francouzském stylu. Na uvítanou bylo nachystáno dokonce i víno, soudě podle zbytku domu by mohlo být i z vlastní vinice. Večerní obhlídka okolí působila až kouzelně, nějak z celého místa dýchá taková příjemně uvolněná atmosféra.
Záznam číslo 5: dnešní den byl ve znamení kamení. Vybaveni větší svačinou jsme odjeli 50 km zpět do hor, destinace Passo Ghenna’e Silana. Výchozí bod pro 4km túru do kaňonu Gola di Gorropu. Ačkoliv se Jája vyzbrojila žvýkačkami proti nevolnosti, dala se včas poctivě do žvýkání a nechala mě řídit, její žaludek si toho zřejmě nevšiml. 10 minut před cílem měla barvu zelenou, že by i Grinch mohl závidět a rychle mě zbavila volantu. To údajně rychle pomohlo, ale podezírám ji ze sympatií k tomu monstróznímu vozu. Začátek túry je v 1 000 m nad mořem (podotýkám, že jsme jeli přímo od moře), následuje asi 4 km dlouhá cesta z kopce – sestup o zhruba 700 m níže. Nevím jestli foukal vítr severní, ale na začátek cesty byl vážně krutý. Během chvíle jsme oba téměř omrzlí a bereme na sebe vše co máme. Při klesání je krásně poznat rozdíl nadmořské výšky – v horních polohách vegetace spíše minimální, za to dole jsme procházeli regulérním lesem, nahoře vichr a zima, dole teplo (taky možná bylo už blíže k poledni). Myšlenka na nutný výstup zpět nás trochu znepokojuje, ale nedá se jinak, než jít poctivě dolů. Před kaňonem se rozprostírá krásný svačinplac, scházejí se tu turisté ze 3 směrů (někteří absolvovali pro změnu 9 km výstup z jiné strany) a na vyhlazených kamenech protkaných jezírky s průzračnou vodou všichni vytahují nabalené pochoutky. S usušenými triky jsme se vydali na úpatí kaňonu, kde mají stany „průvodci“, při pokusu je obejít nás ale dostihli. Náhodně procházející český pár nám doporučil, že i za vstupné 5 € cesta do kaňonu stojí, a tak jsme o 10 minut později už poslouchali instrukce kudy jít a co se na místě nachází (roste zde jakýsi vzácný Orlíček). Průvodce to však není jen tak ledajaký, jelikož tento nás instruoval a zůstal ve svém stanu. Praxe je to zde ale běžná, spíše jsou to jen pokladní s pár naučenými frázemi o kaňonu, takže se skupinou dalších dobrodruhů vyrážíme na kamenitou cestu nahoru sami. Spíše než cesta je to směr udaný stěnami kaňonu a je třeba překonávat jeden několikametrový balvan za druhým. Kameny jsou převážně vyhlazené (až vyleštěné do hladka) od lidských doteků a bot, cesta zdánlivě jednoduchá je tak náročnější, než by se mohlo zdát, doprovázená úzkými průlezy a nelidsky vysokými schody. Každý krok dále nás posouvá hlouběji do kaňonu a my můžeme obdivovat neskutečnou výši skalních stěn a útvarů kolem nás. Cesta zpět k průvodcům je mírně z kopce a na klouzavých kamenech je to ještě větší peklo, nicméně jsme rádi, že jsme se na toto úžasné místo podívali. Konečný výstup zpět k autu zahajujeme před 15. hodinou a už po pár krocích nám je jasné, že to bude makačka. Na posilněnou zbývá banán a trochu sladkého pití. Jako motivace slouží mini croissant v autě a vidina pizzy na večeři (nečekaně jsme našli nedaleko apartmánu otevřenou pizzerii). Cestou jsme potkali české cestovatele, tak nám výšlap trochu lépe utekl, ale zmožení jsme byli všichni stejně. Hodně nás udivovali lidé mířící proti nám do kaňonu, ti se dnes za světla vrátit nejspíš nezvládli. Na závěr jsme potkali volně pobíhající ovce a u auta nás obšťastnila svou přítomností dokonce i kráva, jejíž kamarádky se ležérně venčily na silnici. Posilnění croissantem jsme cestou k apartmánu odbočili ještě omrknout přístav v Cala Gonone. Hezký pohled, spousta vln, zmrzlina, západ slunce a rychle se ohřát do auta. Večerní řádně zasloužená pizza se naštěstí vyvedla náramně – dokonce jsme se z venkovního posezení (kde Jája mrzla) rychle přesunuli k právě uvolněnému vnitřnímu stolu u pizzařovy pece.
Den šestý je po včerejším výšlapu odpočinkový. Každého nás bolí jiná část nohou a jen dojít k pláži je umění. Dění jsme chtěli zahájit opět v Cala Gonone, což mělo být výchozí místo pro výlet. V plánu byla plavba do jeskyně Cala Luna, kde jsme chtěli rozložit tábor na většinu dne, ale kvůli vlnám sem údajně dnes žádné lodě neplují. Nezbylo nám tedy než cestu zkusit pěšky, ale na nějaké experimenty naše nohy neměly náladu. Zůstali jsme raději po část dne na jedné z oblázkových pláži po cestě, ale přístup do vody byl tvořen ostrými kameny, tedy v podstatě bez možnosti koupání. Osmahnutí jsme se po chvíli přesunuli zpět do naší rezidence, kde jsme využili bazénu. Dvacetistupňová voda nás rychle probrala, ale na žádné velké dobrodružství to dnes už nevidíme. Zítra se balíme a vyrazíme na západ do města Alghero, kde nás čeká týden ubytování Ungabunga zařízené přes Invia.cz, jelikož jsem potřeboval využít pár benefitních bodů z práce.
Foto z našich cest najdete na Instagramu @ttimetotravel.