Po dlouhé době se opět chystáme na delší dovolenou – celé tři týdny mimo dosah služebního telefonu! Ale slovo „chystat se“ je asi hodně nadnesené, jediné větší přípravy spočívaly v nákupu letenek a delších odepínacích kalhot, a Jáji procházení zajímavých bodů v mapě. Na nic víc jsme nějak nedokázali najít čas. Dokonce i ubytování v naší první destinaci Singapur jsme sháněli přes Booking na poslední chvíli.
A co že nás to tedy čeká? Odlet směr Singapur. Tady budeme několik dní, pak chytneme nějaký místní dopravní prostředek a přesuneme se do Malajsie, kde kromě cestování doufám i v pár dní klidného koupání v moři a po třech týdnech návrat domů z Kuala Lumpur.
Před samotným odletem jsme měli cestovní horečku nejen my v podobě divných chřipkových stavů, ale dokonce i naše morčátka, která při vidině bydlení u sousedů začala pajdat a divně kvíkat při pohlazení na zádech.
Do batohů tedy házíme takové standardní vybavení jako jsou tři trička, tenká mikina, náhradní boty a kartáček na zuby. Na to, že se jedná dohromady asi o 6 položek, tak je batoh značně nafouklý a těžký. Kam dáme suvenýry na cestu zpět vážně netuším 🙂
Den 0 – odlet
Sbalené batohy jsme obalili fólií a nechali se dobrotivými sousedy odvézt na letiště. Check-in jsem stihl provést z domova, takže jsme měli jen odhodit zavazadla na pás a jít do letadla. Opotili jsme se ale hned po příchodu k přepážce: „A vstupní karty do Singapuru máte? Bez toho vás dál nepustím!“ Naštěstí se vše dalo vyplnit on-line a po 20 minutách klikání na telefonu na mě vypadlo jakési PDF s upozorněním, že dovoz drog se trestá smrtí. Doufám, že singapurci nešňupou Smectu, plný batoh těchto pytlíčků bych asi těžko vysvětloval.
Jája překvapila cestovním balením Metaxy, tak jsme si přiťukli a další průchod k gatu už byl bez problémů. Vyrážíme na přestup do Istanbulu.
Musím ještě dodat, že má technická informace o padání Boeingů 737-8 Max v době covidové a údajně opravené závadě Jáje moc radost neudělala.
Kupodivu jsme na palubě dostali během 2,5hodinového letu i slušně najíst. 🙂 Ale přestup v Istanbulu byl dosti hladový. 15cm bageta ze Subway za 300 Kč mi přišla extrémně drahá a tak jsme se spokojili s tousty a s vidinou večeře na palubě druhého letu. Ten bohužel nabral více než dvouhodinové zpoždění, zřejmě kvůli nepřízni počasí. O to milejší pak byly právě služby na palubě, víno a tři chody (i když malé) si k snídani určitě doma nedáváme.
Bohužel jsme měli také to štěstí, že o uličku dál sedělo malé děťátko… a po hodině se rozhodlo, že zbylých 9 hodin letu bude pro všechny pasažéry peklem, kdy ani oko nezamhouří. Upřímně se divím, že nějaká slabší povaha neotevřela za letu nouzový východ, ať sobě, nebo tomu malému pokladu.
A ještě k Istanbulu – na letišti nás hrozně pobavila kompletně zahalená jihadistka, která se tak zabrala do hledání vhodného cíle, že zapomněla sledovat vlastní cestu po travelátoru (jezdícím páse) a i přes hlasité včasné varování se svalila na zem jako špalek. Kolem se seběhli všichni zahalenci ze širokého okolí a chytře začali výstup z travelátoru blokovat ostatním. Ještě, že jsou moderní výbušniny celkem stabilní, žádný ohňostroj se nekonal…
Den 1 – přílet do Singapuru, ubytování a první dojmy
Letiště v Singapuru nás přivítalo vcelku velkoryse, a ani důkladná kontrola, zda dovážíme zakázané substance jako třeba žvýkací gumu, se nekonala.
Uvnitř budovy jsme si hned prohlédli umělý vodopád HSBC rain vortex vysoký asi 6 pater a obklopený zelení jako v džungli. Jako první dojem určitě impozantní. V nejvyšším patře letiště je pak ještě Canopy park, taková malá zábavná džungle pro děti i dospělé, kam jsme se museli podívat, i když jsme byli nepříjemně obtěžkáni batohy. Singapur určitě na první pohled oslovit umí, a to jsme ještě nevylezli ven.
Cesta ven se totiž ukázala jako zásadní zkouška charakteru a vztahu. Dokonce i Jája už začala být zoufalá, když jsme v honbě za „tourist pass“ třídenní jízdenkou naťapali s těžkými batohy několik kilometrů po dlažbě tam a zpět bez výsledku. Nakonec se přes infokoutek (=tablet se ženou připojenou on-line) dozvěděla, že pro koupi jízdenek nejprve musíme jet vlakem na jiný terminál a tam že to bude. Dal bych ruku do ohně, že následující cestu jsme šli už minimálně po třetí, ale tentokrát jsme zahli asi správně a dostali se ke kiosku s jízdenkami. Po tom, co jsme vystáli frontu, upocení z 30stupňového vedra, s bolavými rameny, nohami i zadky ze sedačky v letadle nám paní sice dala informace, ale taky nás poslala do další fronty k automatu vedle, neboť ten jediný bere karty. A to prosím v době a v místě, kde se místní metro řídí samo, pro každý prd mají připravený QR kód a bez WiFi si pomalu ani na záchod nezajdete, neboť ten je taky „smart“.
Uff, totálně vyčerpaní a nevyspalí jsme ale nasedli do vlaku jménem SMRT (vážně, je to Singapore Mass Rapid Transport), a napůl naslepo se vydali k našemu ubytování.
V K2 guesthouse, jednom z nejlevnějších ubytování se snídaní a čistou postelí, nás přijali bez problémů a nejen, že jsme dostali manželskou postel (hrozily i palandy nad sebou), ale dokonce i vlastní koupelnu, se kterou jsme ani nepočítali!
Takže odhazujeme bágly, naproti v obchůdku bereme 2 láhve snad čisté vody a vzhůru do města! Rozdíly teplot v klimatizovaném metru a venku jsou snad 20 stupňů a klidně bychom ocenili mikinu 😃. Nejimpozantnější architektura – mrakodrapy s lodí na střeše, Helix bridge a umělé stromy se nachází na pobřeží u Marina bay u zastávky Bayfront, a i když jsme to na fotkách viděli mnohokrát, ani jedna nedokáže tu pompéznost zachytit a přenést. Vše je úplně obří, nasvětlené, a pro nás ještě s doprovodem bouřkových mraků a sem tam blesků. I v 8 večer je ale teplota kolem 30 stupňů a vlhkost na maximu, takže pár kapek deště nijak neuškodí.
Před guesthousem máme dokonce i bar Barrels, kde jsme vyzkoušeli noční kuchyni a volba jakéhosi obaleného květáku v těstíčku s omáčkou ze zeleninové směsi byla trefa do černého. K tomu sýrový naan chléb a i když cena byla vyšší, z jedné porce jsme se najedli oba dostatečně a hlavně naprosto dokonale.
Den 2 – Botanická zahrada
I když byla snídaně v ceně a údajně zdarma, nešetřili na nás. Kuřecí nugety, kuře v nevzhledné omáčce, rýže, smažené skleněné nudle, toasty, ovoce a další drobnosti nás na několik hodin zajisté nasytí.
Ještě na pokoji jsme objednali letenky do Langkawi, protože sedět dalších deset hodin směrem na sever v překlimatizovém autobuse bychom asi nedali. Hodinový let nám i za trochu vyšší cenu přišel jako dobrá koupě.
Balíme batůžky a vyrážíme k botanické zahradě přímou linkou SMRTi. Zahrada se singapurcům opravdu povedla a dalo by se zde chodit celý den. Rostliny jsou nejen exotické, ale také úplně obřích rozměrů. Díky tomu jsme našli v průběhu dne alespoň nějaký stín, teplota se totiž vyšplhala ke 32 °C a udávaná pocitová teplota dokonce 41°C! Krásný je i kousek zahrady věnovaný evoluci od pravěku, s obrovským kapradím a zkamenělými stromy.
V časně odpoledních hodinách jsme došli k Hawker centru (Lau pa sat na mapě) – takovému tržišti s milionem stánků s občerstvením. Všechno jsou to celkem malé kiosky z různých (převážně asijských) koutů světa. A jelikož Jája zahlédla zavěšené připravené uzené krůty i s hlavou, zvolila raději z opačného spektra pokrmů – vyzkoušený květákový pokrm známý ze včerejška. Já nebyl o moc odvážnější a skončil jsem u zřejmě indického paneeru, ovšem měl oproti našemu v Čechách trochu jiné grády.
Spokojeně jsme se vydali směrem k Chinatownu, nejprve kolem hezkého buddhistického chrámu Buddha tooth relic, kde jsme si zapálili vonnou tyčinku a přidali ji k ostatním do posvátného obřího popelníku. O kus dál už je samotná čínská čtvrť, ale ta mě příliš nezaujala. Za to Jája se svou postavou si vyhlédla upnuté čínské geishovské šaty. Bohužel jsem na tento rozmarný nákup neměl trpělivost, a tak mi unikla groteska, jak se je prodavač snaží zapnout od pasu níže. Ano, nikoho nepřekvapí, že neuspěl a šaty doma nebudou. S nešťastným výrazem jednoho z nás jsme postoupili o ulici dále k dalšímu chrámu. Tentokrát hinduistický, což známe ze Srí lanky, a očekávali jsme takový načančaný barevný cirkus. Ten se konal jen z venku, kde je povinné si sundat boty a vstupovat pouze bos. Někteří borci to pojali tak, že bez bot = jdeme v ponožkách i po chodníku. Uvnitř už chrám působil divně, takový ten pocit, jako když vlezete do prázdného krámu a vypadá jako vykradený.
Den se chýlil ke konci a ještě za světla jsme chtěli vidět Gardens by the bay, takže metro a hurá k moři. Obří stromy „Supertree groove“ byly hodně zajímavé i bez osvětlení, a stejně tak impozantní skleník a další stavby v okolí. Na závěr jsme došli na dřevěnou terasu před obchodním domem Shoppes ať Marina Bay Sands. Vždy ve 20 a snad i ve 21 hodin zde mají světelnou vodní show, něco jako velká zpívající fontána. Jelikož jsem už odmítal jít kamkoliv dál s bolavou nohou i zády, tak jsme na terase usedli s předstihem. Chvíli před začátkem však začal typický monzunový liják a drobné pokapávání se změnilo v průtrž mračen. Já se v klidu navlékl do osvědčené pláštěnky z Decathlonu, ale Jája chtěla dělat pokusy s jednorázovou reklamní pláštěnkou, což bych ohodnotil tak 3/10. Celá zmoklá se raději utekla upravit do obchoďáku, ale před show už byla zpět. Představení bylo jako fajn, dětem by se určitě líbilo, ale mě to přišlo takové slabší. Možná to bylo tím, že uměle tvořená vodní mlha pro laserové efekty se mísila s prudkým deštěm a nemělo to takový efekt.
Pak už jsme neměli sílu na nic víc, než najít metro zpět na hotel a jen dokoupit zásoby vody.
Den 3 – Indie, Merlion a Fort Canning park
Dnešní den jsme chtěli věnovat návštěvě Universal Studios, ale nakonec z toho sešlo, protože město je veliké a velkou část bychom pak nestihli projít.
Jako první jsme dojeli do Little India, části města patřící zejména Indům a hinduistům. Oproti zbytku Singapuru to tu působí až trochu špinavě a vážně jako bychom byli v jiné části světa. Mají tu i další chrámy, ale ani jeden bych pro výlet nedoporučil. Ten první, Sri Veeramakaliamman Temple, je o trochu hezčí, ale pořád je to takový cirkus a špína, ve srovnání se Srí Lankou pak i celkem bída. Zaujal mě zde jen hlasatel modliteb. Zpočátku jsem si myslel, že mají to předříkávání nahrané, protože znělo jako zaseknuté, ale pak jsem si v rohu všiml sedícího muže s knížečkou a mikrofonem. A jel to samé dokola a dokola, asi tisíckrát a dokonce u toho knížečkou listoval. Po chvíli dokonce knížku zavřel, takže z ní asi opravdu četl. Měl jsem pochybnosti, zda nedostal vadné vydání s jedním opakujícím se slovem.
Vrátili jsme se tedy zpět do naleštěné části města u pobřeží. Nechtěli jsme si nechat ujít sochu Merliona (lví mořská panna), ale bohužel je zrovna v rekonstrukci. Tak jsme si alespoň udělali zastávku na kávu a pokračovali pěšky k napodobenině amerického Kapitolu. Sídlí zde galerie a dokonce je vstup do části budovy zdarma. Lehce jsme nakoukli, ale úplně to umění docenit nedokážeme. Navázali jsme na cestu směrem k parku Fort Canning, který dříve sloužil zřejmě jako pevnost. Hlad nás ale nejprve zatáhl do pekařství na jeho okraji, kde si Jája dala sladko-slanou briošku se žloutkem a během pár vteřin začala plánovat svatbu s pekařem. Zbytek dne pak strávila hledáním obchodu s čajem, který nám zde uvařili.
Samotný park je ale moc hezký, a my měli to štěstí, že se při jezení dobrot řádně rozpršelo a cestičky pak měly úplně jinou atmosféru. Mimo obřích rostlin jsou v parku i různá tematická zákoutí. Narazili jsme třeba na archeologické vykopávky s nálezy historické keramiky. O pár kroků dál je část zvaná zahrada Sang Nila Utama, za deště vypadající jako přístupová cesta ke chrámu uprostřed džungle z filmů o Indiana Jonesovi. Jája byla v sedmém nebi a nejraději by se mezi bujnou vegetací i vyválela. V nejvyšší části parku je ještě galerie, bunkr Battle box a za nimi pod kopcem tree tunnel. Na ten jsem se těšil, ale kvůli rekonstrukci zavřený. Dnes už podruhé trochu zklamání.
Bez řádného oběda nám už trochu vyhládlo a chtěli jsme zkusit něco nového v Hawker centru, kde přeci jen za pár peněz slušná muzika. V cíli cesty dle Google mapy nás překvapilo, že to nevypadá jako známé centrum ze včerejška, a tak jsme zjistili, že je to prostě název takového „jídelního“ střediska. A to, kam jsme došli, bylo na kraji Chinatownu a vážně nevypadalo lákavě. Putování za potravou tedy pokračovalo dále, a to už jsem byl hlady dost nevrlý. O to více mne nezajímalo focení čehokoliv nebo shánění čaje, ať byl jakkoliv dobrý.
Nasycen už jsem byl trochu přístupnější, ale i když jsme se snažili, ten skvělý čaj jsme nesehnali. Díky pátrání jsme ale viděli další zajímavé ulice a futuristické budovy, a taky monitorujícího elektropolicajta na nabíječce. S bolavými nohami už jsme se sotva doplazili na pokoj. Tady nás čekala ochutnávka dračího ovoce a přípravné balení věcí na ráno – po rychlé snídani běžíme na letiště a přesouváme se na Langkawi.
Poznatky ze Singapuru
Město je to krásné, centrum kde jsme byli hodně futuristické a celé takové organizované. A asi je tu opravdu čisto, sice se občas někde něco válí, ale v rámci Asie je to úplně nic a snad i v rámci Prahy máme odpadků na ulici víc. Nečekejte ale, že vše bude naleštěné a blýskat se.
Co je ale hodně zajímavé je takový nádech Orwellova 1984. Všude jsou hesla jako Už jsi se dnes věnoval dětem? A bylo to dostatečné? Vážně svým blízkým dostatečně pomáháš? Není kolem někdo, kdo by tvé místo na sezení potřeboval víc? Viděl jsi něco [nekalého]? Nahlaš to! a nebo třeba zákazy úplně všeho… Fotíš holkám kalhotky, nebo třeba jen blbě zíráš? Voyeurismus je zločin a zasloužíš si bručet. Pít a jíst v metru? Pokuta 500 SGD. Kouříš kde nemáš? Pokuta 3 000 SGD. Nespláchnutý záchod taky za 500. Necháš po sobě bordel na stole? Tak od roku 2021 po takových hříšnících tvrdě jdeme. Úplný zákaz durianu v metru nás už jen pobavil. A kamery, ty jsou úplně, ale úplně všude.
Na druhou stranu vše tak nějak funguje, všichni poslouchají a dělají co mají, nikdo ostatním neničí sedačky v metru nebo po něm nesprejuje. A i přes to se tu snad lidé dokáží bavit, chodí normálně do obchoďáků nebo na kafe a nepůsobí, jako by měli ze slušného chování být nějak utrápení. Je to ale jen můj názor po 2,5 dnech v tomto městě.