Všechny uvedené údaje berte prosím jako orientační a platné k lednu 2023, v čase se mohou a určitě budou i měnit. Některé odkazy mohou vést na jiné stránky, a za proklik nebo provedenou rezervaci můžeme získat drobnou odměnu.
Obsah:
- Základní informace
- Doprava
- Půjčení auta
- ubytování
- výlety
Základní informace
Madeira náleží k Portugalsku a z toho pro Evropany plynou i veškeré výhody s cestováním spojené. Je možné cestovat jen na občanský průkaz, platí se zde v eurech, a vše funguje prostě tak, jak jsme doma zvyklí. Pro řízení není potřeba žádné extra oprávnění a stačí běžný řidičský průkaz.
Ostrov i přes svou rozlohu pouhých 22 km na výšku a 57 km na šířku nabízí extrémní rozmanitost výletů a možných zážitků. Mobilní signál jsme měli téměř všude (alespoň Vodafone), kupodivu i hluboko v horách. Doporučením před každým výletem je dobře nabít telefon pro případ nouze. Poplatků za roaming se v EU obávat nemusíte, a to ani v případě čerpání dat – závisí však na vašem konkrétním tarifu.
Počasí je zde celoročně víceméně stále podobné, kolem 20 stupňů. Když prší na jedné části ostrova, tak o 15 km dále může být teplo a slunečno. Je tedy dobré sledovat předpovědi a alespoň orientačně mít tušení jak kde bude. My využívali služeb Googlu, který čerpá z weather.com, pak accuweather.com a yr.no – každá předpověď ukazovala diametrálně odlišné údaje, ale většinou byl nejblíže pravdě Google. Vždy je dobré mít s sebou pláštěnku, protože v horách se počasí mění z minuty na minutu. Jak to vypadá v konkrétních místech je možné vidět přes webkamery na netmadeira.com, protože počasí se mění nejen s lokalitou, ale i s nadmořskou výškou.
Jelikož je Madeira o něco blíže rovníku, tak i dny a noci se zde trochu více srovnávají svou délkou. Pro leden platí východ cca v 8:00 a západ slunce kolem 18:30.
Jestli máte touhu jet na Madeiru za koupáním, jeďte raději jinam. Určitě to jde, ale jen jako příležitostná záležitost. Pláže jsou zde maličké, většinou uměle vytvořené a obklopené betonem a obřími vlnolamy. Výjimkou je přírodní písečná pláž v městečku Seixal, tvořená černým přírodním pískem. Výhled na hory od moře je krásný, ale ani tak to není na týdenní ležení a na pláži v podstatě nic není.
Ceny jsou na Madeiře přiměřené. Alespoň co se základního vyžití týče, nenarazili jsme na nic nesmyslně drahého. Turistické atrakce jsou samozřejmě dražší, jako všude, a nejdražší byla asi lanová dráha ve Funchalu. Pro představu velká lahev perlivé vody a sklenka vína k večeři za 4 €, benzín 1,5 € / litr. Nejdražší nákupy se dají pořídit na trzích ve Funchalu, všude jinde seženete podobné věci i několikrát levněji.
Doprava
Na Madeiru se převážně létá, jediné komerční letiště Cristiana Ronalda je v hlavním městě Funchal, respektive asi 15 km za městem u městečka Santa Cruz. I když má madeirské letiště pověst nebezpečného, krkolomný je jen manévr před nasměrováním na přistávací dráhu. Dráha samotná byla pro jistotu přistavěna na pilířích nad moře, ale v podstatě přistání piloti zvládají bez problémů tak do poloviny její délky. Let běžně netrvá dlouho, cca 4 hodiny. Letiště je moderní a není mu moc co vytknout.
Veřejnou dopravu po ostrově jsme moc nezkoušely. Z letiště jezdí určitě autobusové spoje do hlavního města a dále pak po celém ostrově. Pro individuální dopravu zde funguje i běžné taxi, a viděli jsme i několik vozů s logem Bolt. Taxi nejsou nijak šíleně drahé, většinou kolem 2€/km, ale pokud chcete pravidelně přejíždět mezi atrakcemi a turistickými místy, půjčení vozu se nevyhnete.
Půjčení auta a řízení
Půjčovny jsou rozmístěné po celém ostrově a případně lze zařídit půjčení i přes hotel, ale pokud plánujete mít auto na delší dobu nebo celou dovolenou, nejvíce komfortní je samozřejmě půjčení přímo na letišti. Půjčovné není nijak drahé a začíná u nejmenších autíček od 500 Kč na den až po luxusní vozy za tisíce. Určitě doporučujeme zvážit připojištění pro škody na vozidle. Půjčovny mají samozřejmě vždy různé podmínky pro odpovědnost za škodu, kdy sice mohou blokovat zálohu v řádu stovek eur, ale odpovědnost za škodu může být i násobně vyšší, včetně dodatečných poplatků za ušlý zisk apod. Hlavní cesty jsou na ostrově v dobrém stavu, ale pokud se z nich sjede, jsou cestičky úzké, klikaté, často mohou padat kameny nebo jsou ostré výčnělky přímo u cesty – poškození auta je zde reálně hodně vysoké. Jelikož je ostrov neskutečně kopcovitý (a běžný středoevropan si takové stoupání neumí ani představit), vozy zde dostávají hodně zabrat a pro 4 osoby je standardní malá Panda určitě příliš slabé autíčko, které zůstane trčet pod prvním kopcem.
My jsme využili služeb půjčovny SIXT přímo na letišti, kdy jsou v nabídce relativně nové vozy, záloha činí 300 €, ale odpovědnost za vůz činí 2 600 € + okna, pneu a jiné. Při rezervaci přes Booking.com jsem tedy zvolil za příplatek 1 500 Kč komplexní pojištění škody, kdy se sice půjčovně nejprve uhradí škoda, ale pojišťovna by měla vše po doložení dokladů vrátit. Pojištěné jsou právě i pneumatiky, okna, celý exteriér, odtah a podobně. Paní v půjčovně nám rezervované auto rozmlouvala a za příplatek nabídla úplně nový a silnější Nissan Qashkai, který měl navíc panoramatickou střechu. Jelikož jsme se nechali přemluvit, určitě jsme toho nelitovali. Na tomto ostrově je totiž polovina krásných výhledů i směrem vzhůru a zde prosklená střecha opravdu získává svůj význam. I takovéto auto jsme však dost často trápili na jedničku nebo na dvojku a byli jsme rádi, že má asistenta pro rozjezd do kopce a kamery ze všech stran, takže jsme unikli určitě několika nepříjemným škrábancům.
Silnice jsou zde dvojího typu – hlavní tahy skrz ostrov, spojující důležité uzly. Ty jsou často i dvouproudové, plné táhlých ale rovných tunelů a jezdí se na nich běžně 90, provoz je bezproblémový. Pak jsou zde ale i vedlejší cesty vedoucí skrze hory, jsou užší, klikaté, hodně strmé, místy tak moc, že není vidět kam se jede, a podél cest jsou betonová svodidla na jedné straně a ostré kameny na straně druhé. Setkání s autobusem nebo nákladním vozem není úplně příjemné a je dost často lepší zastavit, nechat jej vykroužit oblouk jak potřebuje a pak pokračovat.
Na rozdíl třeba od jižní Itálie se zde ale víceméně dodržují všechny dopravní předpisy tak, jak jsme zvyklí.
Určitě není nutné řešit na Madeiře několik ubytování, mezi kterými budete putovat, neboť se celý ostrov na výšku dá přejet asi za 30 minut a na šířku od západu na jih do hodiny a půl. Je však třeba počítat vždy minimálně s dvojnásobnou dobou jízdy, než jsme zvyklí u nás. Zhruba by mohl odpovídat 1 km na dvě minuty jízdy.
Navigace v mobilním telefonu zde fungují relativně dobře, ale není vhodné spoléhat pouze na jedinou. Nevýhodou jsou tunely, kdy dochází ke ztrátě GPS signálu a můžete tak jednoduše minout odbočku hned za výjezdem. My využívali většinou Waze, u které je ale dobré ověřovat kam přesně navigace po zadání cíle vede. Mapy.cz poskytují dobré podklady pro plánování výletů a obsahují i značené turistické trasy, ale pro navigaci jsou nevhodné – po prvním zapnutí nás navedly na pěší cestu k někomu skrze zahradu (a opravdu byly nastavené na autonavigaci 🙂 ).
Ubytování
My jsme měli zajištěné ubytování na hotelu Estalagem do Mar s výhledem na oceán s polopenzí ve městě Sao Vicente. Polopenze se ukázala jako velmi dobrý tah, jelikož východ a západ slunce byly zhruba v době jídla, a tedy bychom touto dobou stejně určitě nechtěli být v horách. Navíc po vyčerpávajících výletech není nutné ještě řešit stravu a mohli jsme se nacpat dle libosti. Parkování u hotelu bylo naprosto bezproblémové každý den, a to nebylo ani jediné auto na obřím parkovišti o pár metrů dále.
Samotný hotel hodnotím velmi kladně, neboť za skvělou cenu nabízel příjemné pokoje, vnitřní i venkovní bazén, výřivku a saunu – vhodné pro relax po túrách. Jídlo bylo více než dostačující a na snídani jsme netušili co sníst dříve, ač na večeři byl výběr značně omezen na rybu, jedno masité jídlo a jedno „vegetariánské“, samozřejmě doplněno o několik příloh, saláty a dezerty.
Hlavní výhodou je ale umístění zhruba uprostřed mezi východem a západem ostrova. To je velmi šikovná startovací pozice pro všechny výlety, protože i na úplný východ ostrova trvala cesta asi 45 minut a nejdéle jsme jeli maximálně hodinu.
Fungují zde i služby typu Booking.com, ale je určitě dobré srovnat ceny i s nabídkou cestovních kanceláří, případně i zahraničních s odletem z blízkých měst. Nám se v daný termín nepodařilo v součtu letenek, ubytování a stravy samostatně ani přiblížit nabídce německé CK, a tak jsme odlétali z Lipska.
Výlety
Pico Ruivo
Nejvyšší vrchol Madeiry v 1 862 m.n.m. nabízí krásné výhledy, ale zde více než jindy platí, že samotná cesta je cíl. Pár stovek metrů pod samotným vrcholem je menší turistická chata s občerstvením, u které se potkávají všechny 3 (resp. 4. se připojuje o kousek dříve) turistické trasy, které sem vedou. Nejdelší a údajně až šestihodinová cesta vede z průsmyku Encumeada (od Boca da Encumeada). Nejsnadnější je pak cesta z Achada do Teixeira, která je vyloženě pro lenivé důchodce, kamenný chodníček s relativně malým převýšením o délce 2,8 km (jedním směřem), i s focením je výlet tam i zpět zhruba na 2 hodiny.
Třetí možností a dle nás nejzáživnější pro běžného turistu je cesta z vrcholu Pico do Arieiro. Dle jistého popisu na webu měla být cesta pro průměrně trénovaného turistu cca na 3,5 hodiny s místy obtížnějšími úseky. Dovolím si to mírně přehodnotit.
Začátek cesty je na parkovišti u obřího radaru, nebo ještě o kousek níže na větší odstavné ploše, kterou není možné minout, neboť cesta sem vede jediná. Pico do Arieiro je ve výšce 1 818 m.n.m., tedy by se mohlo zdát, že převýšení je jen velmi mírné. Zdání klame! V první části trasy se jde víceméně po hřebenech, úzkých cestičkách a „relativně“ vodorovně – to relativně je důležité, neboť je to neustálé mírné stoupání po pár schodech vzhůru a opětovné klesání. Je zde i pár vyhlídek, jedna hned u radaru a druhá asi o 500 metrů dále. Další část trasy se bohužel pak už jen klesá a klesá. Nejnižší část trasy se nachází ve výšce asi jen 1 500 m.n.m., ale vzhledem k hornatosti povrchu se celkově sklesá asi 800 metrů a nastoupá se 860 metrů. A to celé na délce asi 5 km. Na střední části trasy se jde víceméně opět vodorovně, ale pro změnu je „chodníček“ zasekaný do skály v příkrém svahu, pokud vás trápí něco jen vzdáleně podobného závratím, svojí účast na této výpravě řádně zvažte. Cestou je také několik tunelů, kde je třeba koukat nejen pod nohy, ale také na strop, aby nedošlo k úrazu hlavy. V závěrečné fázi trasy se opět jen stoupá a stoupá, po kamenných nebo ocelových schodech až ke zmiňované turistické chatě.
Výhledy po této trase jsou neskutečné a nic je nenahradí, stejně tak jako zážitek ze samotné cesty, ale vše je vykoupené řádnou fyzickou námahou. I s focením nám trasa trvala asi 4 hodiny, a na konci jsme si nebyli jistí, jestli se již řádně unavení stihneme a hlavně zvládneme vrátit zpět v pořádku a za světla. Z textu se to nezdá, ale tolik schodů a stoupání je vážně vyčerpávající. Nakonec zvítězil zdravý rozum a raději jsme se vydali směrem na Achada do Teixeira, kde jsme nám obsluha turistické chaty zajistila taxi. Cesta zpět byla nesrovnatelně více pohodová a zvládnutá asi za 45 minut. Taxík z Achada do Teixeira do Pico do Arieiro (kde parkuje auto) jel zhruba hodinu a stál nás 60 € – nejlepší investice v životě. Mezi těmito body autobus neseženete.
Ač jsme běžně zvyklí chodit po horách i v lese, na této trase jsem se opravdu cítil jako v divočině a že musíme spoléhat opravdu jen sami na sebe. Určitě nezapomeňte na dostatek tekutin, dobré boty, svačinu, nějaký ten cukřík a možná i základní lékárničku.
Levady
Vzhledem k tomu, že všechny levady jsou kanály pro vedení vody, vedou víceméně po vrstevnicích a nejsou nijak náročné. Jsou ve většině případů bohužel jednosměrné a tak je nutné buď vymyslet alternativní trasu pro návrat, nebo jít stejnou cestou i zpět. Navigace Waze většinou vede po zadání názvu levady většinou přímo na místo, ze kterého se na cestu vyráží, ale raději zkontrolujte.
Levada do Rei
Levada začíná na parkovišti nad městem Sao Jorge. Pokračuje se po vyježděné cestě kolem pár betonových staveb, a pak už se jde jen podél vody. Naše první rozčarování přišlo, když se po minutě v úplně vyschlém korytu objevil proud vody, který pak už tekl po celou dobu naší výpravy. Byla to jedna z prvních levad po kterých jsme šli a byli jsme naprosto okouzlení. Je krásná a už od samého začátku jsme měli pocit že jsme v džungli. Výhledy cestou jsou zase krásné, na poměry Madeiry i poměry jakýchkoliv jiných výletů, kde jsme kdy byli, doplněné protékající vodou, obřími kapradinami a monsterami. Délka je cca 5,1 km a dá se zvládnout za hodinu a půl, s focením za 2 h jedním směrem. Terén není vůbec náročný a po cestě kousek před koncem narazíme na jeden vodopád, pod kterým musíme proběhnout a na konci je horský potok, ze kterého levada čerpá největší část vody.
Levada do Moinho a Levada Nova
Výjimečné levady vedoucí nad sebou, nabízející nevšední okruh. Začátek trasy je na parkovišťátku u kostela Igreja de Lombada, kde v deset hodin bylo téměř prázdno. Po schodech za kostelem se vyjde k betonovému korytu Levady do Moinho, které zpočátku není nijak hezké a oproti levadě do Rei je to slabší odvar. Po zhruba 15 minutách se již dostaneme k dalším krásným výhledům, ale vlastně celá levada nenabízí nic úplně převratného a nikde jinde neviděného. Cesta je mírně adrenalinová, protože je ve velké výšce a místy je lankové zábradlíčko přerušené nebo poničené. Na úplném konci je pak téměř vyschlé koryto řeky, která v deštivějších dnech určitě mohutně proudí. Skvost přichází spíše na cestě zpět, kdy se po schodech vyšplháme o několik desítek metrů výše k levadě Nova (resp. v Mapy.cz je stále značena jako druhá Moinho). Ta je jednak záživnější, ale hlavně téměř bez zábradlí. Příkrý sráz se tak zdá ještě vyšší, ale naštěstí je betonový chodníček v dobrém stavu a dá se bezpečně projít. Z této vyšší levady jsou nejen lepší výhledy a působí více zasazená do přírody, ale po chvíli chůze se dostaneme k vodopádu pod kterým se prochází a za nám následuje kratší tunel. Levada končí o několik stovek metrů dále od kostelíka, a k autu se pak musí dojít po silnici skrze městečko.