Naši dovolenou na Sardinii jsme si vysnili jako svatební cestu zhruba začátkem září (2021) s tím, že budeme mít na přípravy dost času a v polovině října na 14 dní vyrazíme. S ohledem na Covid a nevyzpytatelná opatření (pro čtenáře z daleké budoucnosti se jedná o tzv. corona virus, novodobou chřipku, která může být i smrtelná, ale většinu lidí připraví dočasně pouze o čich nebo nemá příznaky žádné) jsme zvolili raději evropskou destinaci, kde i v říjnu má být teplo a hlavně je co vidět. Třeba na Kanárech toho běžně k vidění moc není, ale pár dní před dovolenou zde vybuchla sopka, takže by to určitě byl také nezapomenutelný zážitek.
Nicméně díky hektickým přípravám svatby a ještě hektičtější změně místa týden před plánovaným obřadem jsme dovolenou řešili asi 3 dny před odletem. Letenky pro oba dva na Kiwi.com stály něco kolem 4 000 Kč a s jedním odbaveným zavazadlem za příplatek dohromady asi 7 000 Kč. Zároveň jsme našli na Booking.com apartmán s non-stop check-inem/recepcí (chápejme jako že si paní majitelka dá budík třeba ve 3 ráno), aby nás na pokoj vzali, i když přiletíme v noci. Poslední důležitá věc bylo půjčení auta – po rezervaci pobytu na mě vyskočila na bookingu 10% sleva, tak jsme ji využili a rezervovali druhé nejlevnější auto hned po Pandě – Renault Clio od Alamo / Locauto.
Přílet a první dny v okolí Cagliari
Auto (mimochodem po nezaviněné autonehodě půjčený krásný nový Renault Mégane) jsme zanechali na Zličíně a busem č. 100 jsme dojeli na letiště Václava Havla, odbavili jeden relativně malý kufr a bez stresu (i přes náhodnou důkladnou kontrolu) doletěli na přestupní lokaci – italské letiště v Bari. Tady už jsem trochu znervózněl, po večeři u Mekáče jsme zjistili, že fronta na odbavení zavazadel u Ryanair se táhne přes půl terminálu a čas do uzavření gatu byl něco málo přes hodinu. Kolem fronty pobíhal italsky halekající chlapík a pouštěl některé lidi napřed k vedlejší přepážce, ale vyrozuměl jsem cosi o Madridu… Když jsme se zavazadla konečně zbavili, zbývalo asi 20 minut. Urychlený přesun přes kontrolní stanoviště k bráně se nakonec ukázal jako zbytečný, protože na našem místě se ještě naloďovali lidé z předchozího letu jiné společnosti a nám se rozsvítilo zpoždění 15 minut. Zaujali jsme sociálně distancované posezení na zemi a vyčkávali, zpoždění ještě vzrostlo na 35 minut a po průběžné kontrole jsem zaznamenal i přesun k jiné bráně – letiště naštěstí není obří a tak jsme za 5 minut byli na místě. Chvíle čekání. Nesrozumitelné hlášení z rozhlasu, italský povyk jako na fotbale a úprk přísedících nám prozradili, že se brána opět změnila. Tentokrát už to vyšlo, palubní lístky akceptovány, a pro změnu další čekání v tubusu vedoucím na letištní plochu (do letadla hezky po schodech). To už jsem byl nervózní hodně, protože rezervu pro vyzvednutí auta jsme měli jen něco málo přes hodinu. Naštěstí na nás v Cagliari s autem počkali, ovšem Clio k dispozici nebylo, za to nám slečna vrazila klíčky od zrůdného Fiatu 500L. Je sice větší, ale ze stylové pětistovky nezbylo eLku vůbec nic kromě znaku, no což, půjčenému koni na zuby nehleď. Od bookingu máme raději i připojištění hradicí kompletně spoluúčast na nehodě, 1200 – 1800 € totiž není úplně málo a každé italské auto co jsme viděli, mělo minimálně promáčklý blatník, takže hádám, že se investice ještě vyplatí.
Frankensteinovo monstrum jsme nastavili, vyparkovali a při srovnání s opuštěným Méganem se chtělo skoro až brečet. To auto je prostě příšerně nepovedené. Designér musel být slepý, nebo měl minimálně Alzheimera, v polovině kreslení zapomněl co dělá a šel uplácat bochník těsta, podle kterého to auto pak vyrobili. Ubytování máme asi 20 km východně od letiště, takže informujeme Paolu o předpokládaném příjezdu a frčíme noční Sardinií. Po většinu cesty je rychlostní limit 80 km/h, jenže ve Fiatu mám pocit, že jedu přes stovku, a tachometr pro změnu ukazuje sotva 60 a ať už přeřadím z 5 na 6! No prostě úplný opak toho, co jsme v Čechách opustili. Každopádně silnice jsou prázdné, a tak alespoň stíhám registrovat všechny možné značky, které si Italové připravili snad každé 3 metry.
Ubytování Casa Vacanze Paola 2 jsme našli bez problémů, od čilé Paoly jsme získali klíče a mohli jsme do postele. Ranní vstávání doprovázelo kručení břicha, jelikož jsem už přes 12 hodin nic nejedl. Kolegové znalí situace by potvrdili, že když v 8 snídám, v 10 už mám hlad na oběd, takže si mé utrpení jistě snadno představíte. Naštěstí COOP není daleko a Nutella v akci zachraňuje den. Vlastně nejhorší na celém vstávání byl pohled na náš Fiat v denním světle.
První den dovolené jsme strávili procházkou na pláži Poetto. Po více než roce konečně opět u moře! Dále jsme se vydali na obhlídku přístavu, kde se konaly zřejmě nějaké závody plachetnic a paddleboardů a na rozdíl od pláže se tu nedalo vůbec zaparkovat. Situaci (alespoň on si to myslí) zachránil muž tmavé pleti, který nám ukázal ať zaparkujeme na jednom ze zjevně volných míst. Na oplátku mi nabídl ke koupi několik originálních opasků, ale bohužel neúspěšně. Od přístavu jsme chtěli dojít k malebné zřícenině hrádku na skále, ale cestu jsme nenašli a podle mapy měla vést z druhé strany kopce. Přejezd se ukázal jako zbytečný, protože jediná cesta byla označena cedulí „Zona militare“ a pěknou bránou. Nevybavení svačinou a pitím jsme cestu pěšky vzdali a obhlédli raději přístupnější maják a zříceninu opevnění na druhém kopci. Po nákupu nezbytných potravin jsme se vydali do parku (Parco Naturale Molentargius Saline), u kterého mají sídlit volně žijící plameňáci. Růžových opeřenců jsme zahlédli pár v dáli (o poznání více jich bylo podél silnice), ale neméně úchvatné byly obří vykvetlé agáve dosahující výšky několika metrů. Vyhladovělí jsme se vrátili domů na pořádnou porci špaget.
Den druhý opět v Cagliari, cestou zastávka u silnice abychom ulovili pár snímků plameňáků a tentokrát následovalo historické centrum. S tím byla spojena i projížďka uzoučkými uličkami a nedostatek parkovacích míst, ale další snědý muž nám opět pomohl. Po 10 minutách u parkovacího automatu jsme získali i lístek a obhlídka mohla začít. Nejimpozantnější je bezpochyby Bastione di Saint Remy a Il castello, historická čtvrť. Zklamala nás botanická zahrada, bohužel i květiny potřebují mít v pondělí zavřeno. V odpoledních hodinách jsme pokračovali přejezdem do městečka San Sperate. Jája zde obdivovala malby na stěnách domů a umělecká díla roztroušená po celém městě. Já byl po celém dni na slunci (i když příjemně fouká) trochu připečený a umění mě nadchlo méně. Zajímavé je, že angličtina tu nevládne vůbec. Vysvětlit paní za barem, že chceme jedno kafe černé a jedno s trochou napěněného mléka, ale nesmí toho mléka být zas moc, byl nadlidský úkol i pro google překladač. Nakonec baristka napěnila konvičku mléka a sledovala, kdy Jája začne křičet, že už to stačí. Večer završila další porce špaget (těch bude ještě hodně) a posezení na pláži kousek od apartmánu.
Foto z našich cest najdete na Instagramu
Den číslo tři jsme zahájili zlehka. Dojeli jsme asi 40 km daleko na pláže spadající pod město Villasimius. První navštívená pláž spiaggia di Punta Molentis nás nezkušené cestovatele překvapila. A to hned na prašné příjezdové cestě, kdy po nás mladá slečna chtěla 12 euro za vjezd (10 € auto a 2 € vstup za 2 osoby). Ujistila nás ale, že jednou zaplacené vstupné / parkovné platí na všech villasimiuských plážích, kdyby se nám zde nelíbilo. Jelikož parkování nebylo nijak značené, dojeli jsme kam až se dalo a auto ponechali vedle pár dalších u křoví. Po pár desítkách kroků se před námi rozevřel výhled na malebné prostranství s kýčovitě modrozelenou průzračnou vodou, restaurací na mole a několika desítkami slunečníků (samozřejmě placené). Po příjezdu bychom opalující se těla spočítali na prstech jedné ruky, později se počet zhruba ztrojnásobil. Dopoledne ještě nebylo horko, díky čemuž nám voda připadala příjemně osvěžující, ale ne studená. S postupem času teplota vzduchu rostla a pocitová teplota vody strmě klesala. Obhlédli jsme okolí, udělali pár fotek jako na pohled a po oschnutí jsme se vydali o pláž dále. Před přejezdem proběhla ještě mezizastávka na nedalekém „punto panoramico“ s krásným výhledem. Hlavní přesun jsme ukončili na spiaggia di Porto Giunco, tahle větší pláž už ale působila více komerčně a méně romanticky. A opravdu nám zde platilo parkování z pláže předchozí, což mne mile překvapilo. Na Jáju už byla voda studená až moc a otužování vzdala po zásahu vlnou, když byla ponořená sotva po pas. Kolem třetí hodiny odpoledne jsme usoudili, že je čas na jídlo. Jája, už trochu rozmrzelá hlady, prohlásila, že žádnou focacciu nebo panini nechce a na pláži je to drahé – úkol zněl jasně, musíme zajet na pizzu. Najít v tuto dobu otevřenou pizzerii se ale ukázalo jako nereálné. Když už ta poslední (ze 4 pokusů) byla otevřená a my usazení, pán číšník se na nás pochybovačně podíval co jako chceme. Když jsme zmínili něco k jídlu, odkázal nás ať přijdeme po 18. hodině. Naštěstí jsem cestou zahlédl otevřenou crêperii Il mago de gelato, zaujala mne obří sklenicí Nutelly u vstupu. Tady už cena nehrála roli, ale hlavní bylo zasytit žaludek. Palačinky na slano se ale velmi vyvedly a nejhorší hlad zahnaly, což Jája dovršila ještě oříškovou zmrzlinou. Zlatý hřeb dne následoval vzápětí, procházka na Capo Carbonara s výhledem na ostrůvek s majákem. Auto jsme ponechali před zákazem vjezdu na okraji uzoučké silničky, společně ještě s dvěma dalšími. Projíždějící traktor-bagr mne nijak neznepokojil, i když se lžící neměl moc volného prostoru k manévrování – projel a co většího by tudy tak mohlo jet… Cestou zpět jsme potkali český pár a už z dáli bylo slyšet hlasité troubení. Když jsme se přiblížili na dohled, trochu nás zamrazilo – u auta postával chlapík, někam telefonoval a za ním obří kamion s návěsem širším než celá silnice. Naštěstí nám jen mávnul ať jedeme a že dobrý, snad se na policii nebo odtah ještě nestihl dovolat. Karma nám to oplatila, na vyhlídce nás kamion předjel a my se za ním plazili přes půl hodiny klikatou pobřežní cestou. Jája, zprvu veselá a zahleděná do telefonu, po pár zákrutách raději začala sledovat cestu a přemítat, kam jen to dala pytlík na zvracení (samozřejmě do batohu v kufru auta). Nakonec se cesta srovnala a nás čekaly domácí špagety s omáčkou od Barilla. Dnes poslední noc u Cagliari, zítra se přesouváme 200 km na sever.
Foto z našich cest najdete na Instagramu 
@ttimetotravel.