I když jsme měli v Ipohu ubytování rezervované ještě o den déle, raději jsme se sbalili a vyjeli do Kuala Lumpur. Tady se nám to zdálo lukrativnější a nejen ve městě, ale i v okolí je více turistických atrakcí pro nás zajímavých.
Cesta luxusním autobusem poměrně utekla, ale tři hodiny pod výdechem klimatizace i se zimní čepicí, šátkem a čelenkou mi dobře neudělaly. Jakmile jsme vystoupili na terminálu Bersepadu Selatan (TBS), rychle nám hlavy rozmrzly. Pak jsme se museli poprat s automatem na jízdenky MHD, což je taky vtipné. Dle cílové stanice se platí přesná částka a automat vydá jakýsi žeton (stejný jako do košíku u obchoďáku), který vás vpustí dovnitř a na poslední stanici vypustí zase ven. Co se děje, když si to cestou třeba rozmyslíte, vážně netuším.
Kuala je město na první pohled zajímavé, a naše ubytování taktéž. Dorazili jsme do Platinum suites, apartmánového komplexu, kde různé společnosti pronajímají celé byty. Mrakodrap má 51 pater a my bydlíme zhruba v polovině, takže jen odhrnout závěsy u okna, které je přes celou stěnu, jsou pro mě muka. Na střeše máme menší bazén s výhledem na většinu města a přiblížit se k jeho okraji je pro mě docela nadlidský úkol. Každopádně výhled skvostný a ubytování také, a to za cenu nepřevyšující 1000 Kč za noc (údajně zlevněné o více než 60 %).
Jen co jsme se trochu zmátořili po cestě, šli jsme hledat jídlo a místo restaurace jsme narazili na food festival. Rýže nás tu zmáhá už tolik, že jsem zkusil burrito a Jája hamburger. Místní sice stále netuší, jak se to vaří, ale snaží se a celkem příjemná změna. Během dalších pár minut jsme došli až pod Petronas towers, ty dvě slavné věže z filmu Past. Na prostranství před nimi se mísí davy turistů a fotografů a fotí nepochopitelně jako zběsilí. Namísto otravných černochů pod Eiffelovkou, tak zde běhají exoti s iPhonem na klacku ověšeným přídavnými světly a nabízejí zřejmě superprofesionální selfie.
Pod věžmi je obří nákupní centrum, kde jsme konečně sehnali trochu vody a na druhé straně budov je parčík se zpívající fontánou. Ta ale hraje až večer. Já už byl z hladovění, mražení hlavy a horka úplně vyřízený, tak jsme si šli raději odpočinout na pokoj a sehnat něco na zítřejší snídani.
Konečně máme také příležitost si vyprat oblečení, jelikož je zatuchlé a zvlhlé úplně vše co s sebou máme. A 14x úplně propocená záda batohu? Začínají konkurovat bezdomovcům z hlaváku, takže šup pod vodu.
Den 15 a 16
Snídani nám tentokrát nikdo neudělá, ale toustový chleba, sýr a džem jsme sehnali v malém obchůdku ve vedlejším mrakodrapu.
Sedli jsme na metro a místní „commuter train“ na vzdálenější zastávku Batu Caves na okraji města. Nedaleko je totiž stejnojmenný hinduistický chrám, ke kterému vedou barevné schody a na fotkách vypadá moc pěkně. Pod schody je pak asi třicetimetrová zlatá socha nějakého z bohů a menší chrámky, kam se samozřejmě musí na boso. Jelikož je to tu hodně přelidněné, dalo by se očekávat, že z toho Malajci udělají prvotřídní turistickou atrakci. Jenže špíny a odpadků je všude víc než dost. Schodů nahoru je pak asi 200 a jsou opravdu strmé, do toho přirozený chaos neřízeného proudu lidí a příšerné vedro si říkají o karambol. Jenže sněhové koule tady neznají a nikdo se v tomto stylu ze schodů nevalí. Samotný chrám je ale spíš jen velký jeskynní prostor a v něm je cirkusově nabarvená bouda. Všude spousta opic a lidí, sem tam i nějaký ten odpadek. Jednou nám určitě vidět stačilo.
Vlak zpět do města nám nejspíš ujel těsně před nosem, tak jsme na další museli nějakou tu půlhodinu počkat. Vyskočili jsme o zastávku dříve v širším centru města a došli k botanické zahradě. Mezitím jsme se snažili najít i něco k jídlu, ale nějak neúspěšně, zachránila nás až restaurace u ptačího parku – něco jako Zoo věnované ptákům. Mají zde prý největší voliéru na světě, ale díry v pletivu nás o její kvalitě nepřesvědčily a hlavně za vstupné chtějí nekřesťanské peníze.
Takže k botanické – rostliny asi zajímavé, uprostřed je dokonce i výběh daňků (nebo podobné zvěře) a něco zde vidět je. Na procházku zdarma celkem fajn, ale zázrak nečekejte. A veškerý beton na chidníčcích je pokrytý slizkou vrstvou mechu nebo řas, a po dešti svinsky klouže. Totálně upocení jsme se vydali na apartmán, že se vykoupeme v bazénu, ale než jsme dorazili, začalo pršet a z MHD jsme měli hlavy řádně vymrzlé.
Večer jsme zaskočili na dobrotu na food festival poblíž. Banánová palačinka s Nutellou a Lotus sušenkami asi za 70 Kč mi dodala tolik cukru, že jsem si raději rezervoval místo na chirurgii, kdyby mi kvůli cukrovce museli uříznout nohu. Zabalenou a opečenou směs s banány kuchař mistrně přemístil na papírový podnos, a pak zaléval Nutellou dokud bylo vidět světlé místo. Na to jsem čekal, že dostanu tak dvě lžičky drcených Lotus sušenek, ale on sypal, sypal, sypal a sypal dál, dokud byla vidět Nutella. Tuhle monstrózní palačinku nakrájel kolečkem na pizzu a podal mi dřevěné napichovátko.
Další den jsme si vyšli do Zoo, jedné z mála, kde je možné vidět živé pandy. No, jelikož jsme v Asii, člověk od toho moc nečeká, ale pohled na některé chudáky v malých a betonových výbězích byl opravdu tristní. Strávili jsme zde půl dne, občas jsou výběhy celkem pěkné, ale něco se fakt nepovedlo. Žirafy mají u sebe jednu zebru, která vypadá, že má pobyt ve výběhu za trest a už jen čeká až dožije. Mezi tím pobíhá poloslepý pštros. Dikobrazi se k sobě tisknou v betonové trubce. Do toho je všude takový zvláštní nepořádek, možná je to tím, že zde prostě je tropické podnebí a pořád prší, ale vše je divně olezlé a většinou nepěkné. Za to pandy, ty jsou 2 a mají pavilon samy pro sebe. Nejspíš nový, působí celkem luxusně (na lidské i pandí poměry) a moderněji, než zbytek zahrady. Uvnitř je i dozor, který hlídá, aby zvířátka nikdo nerušil a nezvyšoval hlas. Jenže i ty pandy vypadaly smutné. Prostě jsme z té zahrady celkově dobrý pocit neměli.
Venku jsme chytli Grab a metro na hotel, že se v tom vedru konečně vykoupeme. Jenže než jsme dojeli, začalo opět pršet a tentokrát pořádně. Když se počasí zklidnilo, tak jsme se vydali hledat potravu a po chvíli chození jsme skončili v náhodně nalezeném mekáči.
Den 17 – sloni
Dnešního rána jsme si mírně přivstali a vydali se monorailem na menší autobusový terminál Pekeliling. Odtud jezdí spoje na Lanchang, nedaleko kterého se nachází sloní rehabilitační zařízení v Kuala Gendah. Přímé spojení však neexistuje a kus trasy od autobusu je nutné se dovézt taxíkem. Alespoň takto to psali na internetu.
Jenže Lanchang je úplně mrtvé městečko s jedním stánkem s ovocem, autobusovou zastávkou a možná něčím jako „restaurací“. Když jsme brejlili do telefonů, zda nepojede nějaký Grab kolem, zastavila se veškerá doprava a za policejního doprovodu kolem projelo minimálně 50 luxusních vozů se zatmavenými okny. Žádný taxi v okolí se nevyskytl a španělský pár se stejným cílem jako my se jal hledat odvoz mezi místními prodejci. Takže jsme se rádi přidali a po chvíli se podařilo dohodnout rukama nohama odvoz tam i zpět.
Při příjezdu ke slonímu centru postávalo u vchodu asi sto lidí, z nichž někteří byli součástí nějaké ochranky a řidička nás vysadila raději o kousek dál před vstupem. Jelikož je samotný vstup zdarma, nečekali jsme moc komplikací při příchodu k hlavní bráně, ale červený koberec natažený před hlavní budovu značil něco neobvyklého. A příjezd 4 Evropanů to nejspíš nebyl…
Do budovy vpustili pouze jednoho z nás, kým byla Jája, a měla vyplnit základní údaje o vstupujících hostech – tedy i za neznámé Španěle. Úkol nějakým způsobem zvládla a dostali jsme 4 pásky na ruku a povolení vstoupit. Také přinesla informaci, že chvíli po nás přijde král Malajsie a jeho dobrý kamarád Monacký princ. Se Španěly jsme se na chvíli rozdělili a šli se podívat, zda uvidíme nějakého slona. Kromě jednoho krmeného ve stínu stromů jsme objevili čtyři menší v „paddocku“ – takových větších kotcích, ale celkem hezky udělaných. Ti vesele vystrkovali své choboty a o chvíli později se ukázal nějaký průvodce, od kterého jsme získali pár kousků cukrové třtiny. Jinak slony nikdo nehlídá a jsou v relativně blízkém kontaktu s návštěvníky.
Během pár chvil se ozval hlasatel skrze reproduktory, že vítá pana krále. Ten se usadil před pódiem, ale moc královsky nevypadal, jen dostal trochu lepší židli než ostatní. Když se celé procesí usadilo, začala sloní přehlídka. Takové představení jednotlivých slonů, jak jsou staří, kde se našli a proč se vyskytli v sanatoriu. Plus ukázka jejich šikovnosti – menší cirkusové číslo s lehnutím, předvedením přirozené rovnováhy chůzí po kládě a vyjezení kýblů cukrové třtiny. Král se bavil a my to celé sledovali z druhé strany pódia také. Na to, kolik s sebou měl vznešený pán doprovodu, tak se ani nebál jít mezi lid a skoro jsme si na něj mohli sáhnout. Sloni se pak šli ještě vykoupat a my si sedli na krátké občerstvení.
Naši Španělští přátelé se nám zmínili, že kolem jedné hodiny by se nám mohl jeden z průvodců chvíli věnovat a mohli bychom si slony nakrmit z blízka. Když jsem absolvoval traumatizující odstávku na záchodě, už na mě všichni netrpělivě čekali.
Průvodce nás vzal do zadní části areálu, kde jsou sloni relativně volně, avšak jen co nás zpozorovali, shromáždili se u ohradníku. Po kratším výkladu o původu slonů, co se jim stalo a jaká je vůbec historie místního zařízení jsme si mohli za pár korun koupit sloní jídlo – svazek nakrájené třtiny nebo banány. A jelikož celý trs banánů stál asi 25 Kč a třtina ještě méně, slony jsme řádně nakrmili a ještě jsme rádi přispěli na provoz.
Hateři samozřejmě namítnou, že chudáci sloni při cvičení trpí a tolik násilí a utrpení horší než za druhé světové… Jenže sloni jsou zde zachráněni z různých pastí místních farmářů, kteří zuby nehty brání svoje území a zvíře lapí do pravěké jámy na mamuty nebo na něj jinak útočí. Takže by normálně zahynulo. Tady však slony ošetří a dají dohromady, některé pak vypustí zpět, část z nich si nechají – většinou když se jim tu líbí, a vybrané jedince využívají právě při záchraně dalších. A při trénování se údajně snaží využívat pozitivní motivace a odměňování namísto násilí, i když mahutové s bodci občas také musí operovat.
Sloni jsou zde opravdu přátelští a kromě krmení z ruky do chobotu si nechají jídlo strkat rovnou do pusy. Dokoupili jsme další banány a průvodce nás převedl do zadní části paddocku, kde sídlí 4 mladší kousky, včetně jednoho dvouletého slůněte. Prý se zde zatím učí žít a i když jsou vypouštění na pastvu, omezený prostor je i pro jejich dobro, aby si neublížili, protože rádi běhají a mohli by uklouznout. Jedna ze slonic má dokonce místo nohy protézu a učí se s ní chodit. Sloníky jsme poctivě dokrmili a také podrbali. Hlavní pravidlo znělo jasně: jídlo rozdělit na hromádky a každý slon smí vidět jen to co je pro něj. Když vidí, že toho máte víc a nedostane, dokáže se pěkně naštvat. Zhruba jako malé lidské dítě, když nedostane, co chce.
Za odměnu jsme dostali do ruky sekáčky na maso, bednu plnou melounů a 4 kýble. Prý ať melouny nasekáme, abychom si zkusili co to dá práce nakrmit ty žravé bestie. Za den dokáží spořádat klidně 200 kg jídla. Nikdo jsme se při čtvrcení melounů nezranili a pátý naplněný kýbl navíc jsme slonům ještě směli rozdat. Pak už naše tour končila a nám zároveň nastal čas na odvoz zpět na autobus.
Oproti původnímu plánu, kdy jsme si mysleli, že to bude podívaná tak na hodinku, se nám 4 hodiny zdály krátké. A naštěstí se mi předešlého dne nepodařilo rezervovat autobusové lístky předem, takže ráno nám prodali zpáteční až na 15:45. Autobus byl na místní poměry pěkně ztísněný, ale chladil na rozumných 25 namísto ranních 13 stupňů. Cestou jsem si všiml mozolů na ruce, zřejmě od zběsilého krájení melounů.
Po důkladné očistě jsme vzali čistá trička a vyšli na cestu vstříc velkoměstu. Jednak už nás zase trápil hlad, a také jsme chtěli ještě vidět noční život, dovolená se nám krátí.
V indické pouliční restauraci jsme se trochu najedli naan chleba a dali si vymačkaný čerstvý džus. Jája si ale všimla, že ho doplna dolili vodou z kohoutku. Hlavně, že jsme si tentokrát vzpomněli bez ledu. Pro jistotu jsme cestou domů zasedli v baru a dali si koktejl na dezinfekci střev – long island ice tea, nejalkoholičtější koktejl ze všech. A tento byl extra vydatný a extra velký, takže Jája svůj ani nedopila a málem spadla ze židličky.
Den 18
Dovolená už nás zmáhá (možná spíš ten včerejší koktejl), a tak jsme se dnes (=Jája se dnes..) prospali trochu déle. Díky tomu jsme měli možnost využít dopolední otevírací hodiny střešního bazénu, navíc ještě bez deště, který přichází pravidelně odpoledne.
Oběd jsme zvládli v další indické restauraci, celkem jsme si je oblíbili, a Bobmay Palace mile překvapil nabídkou i službami. Nemilé pak cenou, ale stejně se musíme zbavit poslední hotovosti.
Dál jsme pokračovali na chrám Thean Hou. Ten je celkem fotogenický, ale nijak úchvatný. Zpět jsme šli pěšky namísto GRABu, abychom viděli další kousek města – část Little India Brickfields. Ale není úplně oč stát.
poblíž našeho bydlení máme i obří televizní věž, ale než jsem se přestal potit po výšlapu kopce, obsadily ji asi tři autobusy malých dětí. S těmi Jája výhled sdílet nechtěla, tak jsme návštěvu odložili. A bohužel se nám nepoštěstilo ani navštívit blízký ecopark, jehož brány byly také zavřené.
Jája se vydala sama do obchodního centra, kam mě se už nechtělo. Jednak tam mají zimu a v úplně mokrém tričku to není dobrý nápad, a zadruhé už jsem byl z celodenního horka dost unavený.
Den 19 – Genting Highlands
Ranní přesun na terminál Pekeliling jsme již měli nacvičený a proběhl v pohodě. Rezervované jízdenky nám pán v budce vytiskl a řekl, ať čekáme poblíž v 8:50. Mysleli jsme, že odsud autobus pojede, ale omyl. Stejný pán si nás zde vyzvednul a odvedl nás kamsi do neznáma, mimo terminál na druhou stranu hlavní silnice, kde nás teprve autobus nabral přímo po cestě.
Cesta byla krátká, ale za to klikatá. Měl jsem za to, že dnešní výlet bude takový „přírodní“, ale víc jsem se mýlit nemohl. Na naší konečné – Awana bus terminal začíná lanovka do hor. U této spodní stanice je ale vybudováné horské outlet obchodní centrum. Po vystoupání o 3 patra jsme se dostali k lanovce, která stála jen 50 Kč na osobu. Přitom to byla asi nejdelší a nejvyšší lanovka, kterou jsem kdy jel. Překvapilo mě, že má dráha i dvě mezizastávky, jednu u čínské pagody a druhou asi ve dvacátém patře nějakého domu, poblíž nově budovaného hotelu. Největší překvapení po tom co jsme přežili velmi větrnou jízdu na nás čekalo na úplném vrcholu kopce. Z lakovky se totiž vystupuje přímo do megaobchoďáku s největším hotelem na světě dle Guinessovy knihy rekordů. To jsem tedy nějak nečekal. Je to takové malé Las Vegas na vrcholu hory. S kasinem, neony, zábavním centrem uvnitř a celým zábavním parkem venku. Po hodině a půl jsme se nedokázali vymotat ven, abychom alespoň zahlédli slunce v mracích, a tak jsme se jen najedli a sjeli na spodnější zastávku u pagody. Ta je o pár stovek metrů dále, než je samotná budova stanice lanovky, a tak zde udělali zastřešenou cestu s 15 eskalátory za sebou. U pagody je pak i celkem hezký chrám, obrovský Buddha se swastikou na hrudi a pěkný výhled na údolí. Jája si dole udělala radost v outlet centru a už jsme jeli zpět. Na naší cílové zastávce se autobusák ani neobtěžoval přibrzdit a tak jsme se nechtěně dostali až do centra na KL Sentral, což je takový velký přestupní uzel i s vlakem na letiště a dalším obchoďákem…
Den 20
Poslední den naší dovolené jsme využili opět ke koupání a poslednímu rozloučení s městem. Jelikož dopoledne nebylo úplně vedro (což je trochu divné), tak jsme u bazénu nevydrželi ani hodinu a vyšli jsme vstříc již dříve objevenému ecoparku. A i když tentokrát jsme dorazili v poledne, stejně byl nesmyslně zavřený, pro změnu proto, že je pátek. Hned nad parkem je ale 7. nejvyšší věž světa s vyhlídkou. Ta už otevřená byla a tentokrát i bez davů lidí a hlavně dětí. Příhodné situace jsme využili a za přemrštěnou cenu se nechali vyvézt o 300 výškových metrů vzhůru. Věž se v té výšce mírně pohupuje, ale na mou extrémní akrofobii to nijak nepůsobilo a dokázal jsem se po otevřené vyhlídce normálně pohybovat. Výhled na celou KL je určitě super a věřím, že v noci musí být také úchvatný. A je opravdu zvláštní vidět na střechy většiny okolních mrakodrapů a do jejich bazénů. K lístkům na vyhlídku jsme dostali i dvě pořadová čísla na „Sky deck“ – prosklené molo vyčnívající kousek z věže. Ač bylo velmi bytelné, tak tady už se můj strach z výšek projevil naplno. Nějakým způsobem jsem se před zraky čekajících doplazil téměř na samotný konec a zapózoval fotografovi. Ten nás cvaknul asi padesátkrát s tím, že foto si pak můžeme koupit (3 fotky téměř za 1000 Kč), ale udělal nám i pár snímků na náš telefon. Na druhý Sky deck na opačné straně jsem se plazil úplně stejně, ale kupodivu mou odvahu ocenil za námi následující pár, neboť chlapík se zjevně bál výšky ještě víc než já. Je škoda, že drahé vstupné dovoluje pouze zastávku v nejvyšší části věže a níže už ne, rád bych se podíval i na jiná podlaží, ale ty se platí samostatně.
Když se mi srdce zklidnilo a sestoupili zpět k zemi, vydali jsme se k velkému tržišti Central Market. Kolem jsou už uličky takové více zaneřáděné a vzdálenost od úplného centra se začíná projevovat. Čekal jsem v tržišti trochu rozmanitější sortiment, ale zde se nachází snad jen oblečení, všelijaké cetky a vetešnictví a pár občerstvení. Jája se dala do hledání čajové konvičky dle vzoru čínského čajového mistra z Penangu, ale neuspěli jsme. Respektive konvičky byly, ale jsou šíleně drahé. Dokonce i bába doslova zavalená veteší ve svém kumbále, která kupodivu konvičku vytáhla odkudsi z hromady na první pokus, za ni chtěla nemístnou sumu.
Upečení odpoledním sluncem jsme se dali přes centrum a kolem Petronas towers zpět. Teď už nás čeká nejspíš jen balení, možná menší večeře a poslední noc.
Odlet
Ranní vstávání bylo alespoň pro mě nenáročné, neboť mě většinu noci trápilo břicho a skoro jsem nespal. Vinu přikládám bábě uklízečce, která vyhodila poslední zbytky slivovice i s lahví a zřejmě ji nenapadlo, že ta malá plastová nádoba může být životně důležitá.
Nahodili jsme naposledy batohy, vydali se na recepci odevzdat klíč a počkat na Grab před budovou. Ten už pro 2 osoby vychází téměř dvakrát levněji než vlak KLIA express přímo na letiště, jezdící z centra města.
Vše jsme stihli akorát, a to i přes extrémně dlouhou frontu na pasové kontrole, kdy se ze čtyř pracovníků ještě dva stihli vytratit na přestávku a nikdo jejich místo neobsadil. Jen jsme už nedokázali utratit poslední 4 ringgity, tak máme suvenýr.
Musím určitě pochválit Turkish airlines, jelikož přístup posádky byl skvělý, snažili se a starali celou cestu poctivě a hlady jsme rozhodně netrpěli. Vlastně nás nakrmili víc než dobrým jídlem, a když jsme měli žízeň, pohárky nám naplnili až po okraj. Musím ocenit i trpělivost s některými tupouny, kteří nejsou schopni pochopit, že aby si mohli před sebe dát tác s jídlem a pitím, musí si sklopit stoleček, stejně jako to zvládlo 250 lidí kolem… Jak se takoví lidé dožijí dospělého věku, to netuším.
Přestup v Istanbulu byl rychlý, tak akorát načasovaný pro přechod z jedné strany letiště na druhou. A opět jsme se přesvědčili, že zde si nic k jídlu nedáme. Burger king má hambáč za 500 Kč! Ale i při druhém kratším letu jsme dostali večeři a byli jsme spokojeni.
V Praze už na nás čekal odvoz a výstup z terminálu přímo do sněhu a -5 °C byl značný šok.