Den 4 – přesun na Langkawi
Dnešním dnem začíná druhá kapitola naší dovolené – Malajsie, respektive souostroví Langkawi. Ráno jsme vstali časně, sbalili si batohy a zjistili jsme, že nám nějak přibyly věci. Spíše ten příbytek ale způsobily naše zimní bundy, ač lehké, tak objemné a cestou do Singapuru jsme je měli v rukách. Rychlá snídaně, odevzdat kartu od pokoje a honem na letiště. Cesta metrem zabrala nějak více času, než jsme očekávali a mírně jsme znervózněli. Tedy já spíš hodně, jednak nesnáším chodit pozdě a vadí mi to, a zadruhé prostě „uletí ti letadlo!“
Na letišti jsme odevzdali tourist passy a obdrželi 20SGD V HOTOVOSTI. Pak rychle doběhnout bus na náš terminál asi 5 km daleko a už jsme se mohli odbavit. AirAsia má vše zařízené jako samoobslužné, takže po kratším zápase s elektrickým terminálem nám vyjely dva lístky na zavazadla, která jsme vložili na automatický pás a zmizely v neznámu. Drobný stres jsem nám způsobil, když jsem zapomněl, že z Kuala Lumpur sice letíme domů, ale teď míříme na Langkawi. Takže: „Cože? Hodina do odletu, ale gate už se zavírá?“ Doběhli jsme přes půl letiště a až u prázdné brány si všimli, že to není náš let. Alespoň byl čas utratit těch dvacet dolarů za dvě malé vody a magnetek na památku.
Let proběhl vcelku dobře, ale od začátku dne jsme trpěli na neustálé střídání teplot… Cestou na metro vedro, v metru mráz (a průměrný Evropan má stropní výdech klimy těsně u hlavy), nástupiště směr letiště vedro, ve vlaku mráz, letiště mráz, nástupiště na bus vedro, v buse mráz… až mi z toho nebylo úplně dobře. A jaká je šance, že s námi v náhodně zvoleném letadle bude cestovat i ten malý uřvaný satan z letu před čtyřmi dny? 100%! Neuvěřitelné, o jednu řadu za námi a začal vydávat zvuky ještě na runwayi. V poloprázdném letadle byla naštěstí možnost částečně uniknout do povzdálí. Hned v příletové hale na letišti jsme vybrali asi milión v hotovosti z obav, že jí nebude dostatek a karty tu neznají. Opak je pravdou a už i zde je to (co se týče placení) celkem moderní, a třeba i ubytování, ač na Bookingu uvádí jen hotovost, tak karty bere. Bankomaty sice Google mapy neukazovaly, ale napočítal jsem jich asi 8… Pro cestu z letiště jsme využili aplikaci Grab, takový místní Uber, a za cenu 10MYR (asi 50 Kč) jsme urazili pěkný kus cesty. V Čechách by to byla sotva nástupní taxa.
Ubytovali jsme se v Sandy garden resort v Cenangu, dle Bookingu zlevněné z necelých 9 000 za 5 nocí na 3 000 Kč, asi 100 m od pláže. Paní recepční nám v obavách nejprve ukázala náš rezervovaný pokoj, zda jako bude OK. No postel, záchod a sprcha, co víc si přát? Jen okno moc nebylo… Očekával jsem však, že nám bude jako správný asijský prodejce nabízet za příplatek něco lepšího. A ono nic. Nedalo mi to a zeptal jsem se, zda něco lepšího k dispozici mají. Po chvilce brejlení do počítače paní nabídla světlejší pokoj ve vilce naproti. A za kolik? No bez příplatku! To jsme samozřejmě ocenili a nabídku přijali.
Odhodili jsme batohy, namazali se krémem a vyrazili na trip a hlavně na oběd. Během 2 minut jsme pochopili, že to namazání nebylo dostatečné. Vcelku rychle jsme zapluli do restaurace a zhodnotili své popáleniny třetího stupně. Jája si pro zchlazení dala mangový džus, a to sice z čerstvého manga, ale také s čerstvým ledem. Tak bude soutěž, kdo dřív dostane průjem. Já tím v těchto destinacích trpím I bez použití ledu a kohoutkové vody.
Trochu mě až překvapuje, jak se tu chovají všichni poměrně slušně – očekával jsem spíše ty asijské prodejce, kteří za každou cenu musí kolemjdoucím cpát své služby. Samozřejmě tu na nás občas trochu houknou, ale se Srí Lankou nesrovnatelné.
Pláž je tu moc pěkná, ale že by to byl světový zázrak, kam bych s oblibou létal dvanáct hodin dvakrát do roka, to asi ne. Horko zůstalo, ale trochu se zatáhlo, což nám dovolilo si i smočit nohy a vydat se po pláži. Po procházce podél moře jsme došli až na sympatický kousek písku asi 4 km daleko, ale pořád to jako není úplně taková ta pecka, že by padla brada. Samozřejmě jsme museli (Jája musela) ochutnat mladý kokos, a začal jsem si uvědomovat, jak levné to tu vlastně je, a to i v této turistické části. Ten kokos nestál ani 40 Kč, půl litru Fanty asi za 13 Kč, jídlo sice trochu dražší, ale i s pitím do 150 Kč v pohodě. Oproti Itálii, kde obyčejná pizza stojí 15 Euro, tak úplně paráda.
A když už se Jája odsmradila, můžeme vyrazit na nějaký drink zpět do města 🙂
Výběr není jednoduchý, na pláži vše zuřivě svítí a před jedním podnikem se předvádí pyromani. O pár kroků dál jsme našli echt turistický plážový bar / restauraci Yellow s dobrými koktejly, a víc jsem toho ani nepotřeboval. S ledem teď budeme ale zápasit oba dva a Jája má oproti mě náskok 2:1.
A ještě musím dodat, že srovnání Singapur X Malajsie (resp. jen Langkawi), je stejné asi jako severní a jižní Korea. Jeden stát je vyspělý, moderní, technologicky na vrcholu, a ten druhý? V chatrčích tu nežijí, ale daleko k tomu není, platební karty sice znají, ale to je tak vrchol technologie a třeba auta? To je rozdíl asi jako když se podíváte, čím jezdíme v Čechách dnes, a co jsme měli před 30 lety… Ale věřím, že třeba Kuala Lumpur bude také trochu o něčem jiném.
Den 5 – konečně koupání a výlet na skútru
Snídani máme zařízenou v blízké seafood restauraci, ale naštěstí je nabídka „normální“ – anglická, indická a ještě něco, co si ani jeden nepamatujeme. Kupodivu ani jeden výběr nezklamal, ale že bychom se přecpali, to ne… Konečně jsme natáhli plavky a kolem půl desáté jsme už leželi na pláži. Koupání v teplém moři úplně super a písek smíšený s drcenými mušlemi je celkem příjemný i na ležení, ale pořád tomu trochu něco chybí. Na celé pláži neleží snad nikdo kromě nás, a v moři bylo dohromady asi 6 lidí. Na chvíli jsme usnuli, neboť tady je sice poledne, ale doma bychom pár dní zpět měli hlubokou noc. Probudil nás až v poledne mírný deštík, ale situace kolem se nijak nezměnila.
Po indickém obědě, kdy Jájin oblíbený Dhal pálil víc, než by si přála a nebyla schopna ho ani dojíst, jsme našli půjčovnu skútrů. Sepsání dokumentů zabralo asi 2 minuty, pak vyzkoušet propocené helmy a mohli jsme se vyškolit v ovládání peklostrojů. Když však dáma uviděla, jak Jája nedůvěřivě zkoumá proč se jedna z rukojetí otáčí, začala váhat a skoro by bývala nám raději i vrátila peníze, než aby o své skútry přišla. Zvládli jsme ale nastartovat a odjet opodál, aby nám nemohla sebrat klíčky.
Navigaci jsme nastavili na vodopád Seven wells (Telaga Tujuh) a dali se na cestu. Většina odboček byla vlevo a nějak nás to netáhlo přejíždět do protisměru, jelikož zde řídí na špatné straně silnice. Do cíle jsme tedy dojeli trochu vyklepaní, ale v pořádku, a minuli jsme i pár úseků obsazených opicemi a divokými psy. Výstup k vodopádům je do hodně prudkého kopce a převážně po schodech, takže se nám vybavily vzpomínky vyvolávající PTSD z výstupu na Srí Pada před 5 lety. Nicméně schodů bylo asi stokrát méně a i přes totálně propocená trika za to ten výšlap stál. Na počátku cesty si nás ještě vyfotil nějaký mladík, prý pro účely turistického ruchu, kterým jsem úplně neporozuměl. Na vrcholu (no vlastně asi spíš ještě daleko od úplného vrcholu, ale na konci našeho stoupání) totiž není úplně vodopád, ale (údajně) 7 jezírek, kterými protéká potok a teprve pod tímto místem je útes takový, že voda padá volně.
Neváhal jsem, sundal triko a v jezírku se smočil. Místní znalci se mezi dvěma jezírky dokonce sklouzli jako na krátkém tobogánu, tak jsem se k nim přidal, zatímco Jája filmovala můj případný karambol. Svezení to bylo určitě zajímavé, ale moc jsem netušil, co na dopadu čekat za naráz. Naštěstí je zde lavor v kameni tak vymletý, že jsem ani na dno nedosáhl a vydrápal se ven po těch okolních, pěkně kluzkých. Pro případ, že by zřejmě v době vydatných dešťů někdo jel dále než je zdrávo, jsou nad vodopádem natažená 4 ocelová lana pro zachycení. Nad jezírky je i vybudována polovisutá vyhlídka, ze které je vidět dolů na údolí, moře a okolní džungli.
Sešli jsme trochu zpátky, níže pod vodopád. Tohle místo je zvláště fotogenické, ale také se zde lidé koupají a na obrázcích pak překáží. A podél cesty neskutečně hlučeli místní hmyzáci, které bychom vážně neradi potkali z blízka.
Skútry na nás počkaly včetně helem a sjeli jsme dále k pláži Teluk Burau pod kopec. Hodnocení má na mapách velmi kladné, tak jsme čekali nějaký zázrak. Ten se zase nekonal – na parkovišti hlouček psů, všude odpadky a jedno pochybné občerstvení, a pláž samotná? V téhle společnosti nějak její krása zanikla. Na druhém konci se ale tyčí maják, kam jsme se rozhodli přejet.
Jen co jsme unikli psům, náš jinak standardní přejezd mě trochu rozhodil. V zatáčce se proti mě vyřítila nějaká velká černá Toyota. V tom Jája z povzdálí křičí „protisměr, *ostravské vole*“, a jen tak tak jsme uhnuli na krajnici. Řidiče Toyoty jsme překvapili asi úplně stejně. No a od teď už si pamatujeme, že se jezdí vlevo. Vzpomněl jsem si u toho na scénu z filmu Eurotrip, kdy angláni jedou fandit do Francie a na dálnici v protisměru na každé auto křičí, ať žabožrouti táhnou na svojí stranu.
U majáku jsme byli také trochu zklamaní, protože je už zřejmě ponechán svému osudu aby se rozpadl. Kolem zase odpadky a do toho rodinky na pikniku s dětmi, které si mezi tím bordelem hrají. Ale na fotkách vše vypadá jako z katalogu a věřím, že jestli se na ně někdo podívá a pojede sem, musí být neskutečně zklamaný.
Další přesun už byl dle místních předpisů v pořádku. Poslední zastávka byla na Night marketu situovaném v podstatě na cestě zpět, kdyby náhodou byl otevřený. Což nebyl, a jako náhradu jsme navštívili Duty free shop, kterých je tu mraky, a koupili si pytel mandlí v čokoládě, sušenku a dvě pití za necelých 100 Kč. Neuvěřitelné.
Po sprše jsme vyrazili trochu dále do města na večeři do Red tomato restaurace, kterou Jája někde našla jako super tip. A byli jsme vážně nadšení. Menu je rozsáhlejší, takže jsme obdrželi výklad a pak malý maturitní ceremoniál za jeho nastudování. Vše se jim moc povedlo a prý podnik vede paní z Německa už přes 20 let. A ceny více než příznivé. Já jako méně hladový jsem vyzkoušel jen „Dukkah“ – směs drcených oříšků s olivovým olejem a čerstvým chlebem, a hodně mě to překvapilo svou chutností. Samozřejmě jsme nevynechali koktejly a dezert. S ledem v pití má asi stále náskok Jája, ale pohybujeme se už u score 5:4. No a dokonce jsme od číšníka dostali doporučení na další výlety v okolí.
Den 6 – putování po ostrově
Hned po snídani osedláváme skútry a vyrážíme východním směrem do města Kuah. První zastávka je u věže Maha, takové napodobeniny Eiffelovky, kterou ale někdo popsal jen po paměti. Spodní část je vybavena občerstvením a kavárnou, a hlavně klimatizací. Na to, že jsme dorazili kolem desáté dopoledne je tedy horko pěkné. Vstupné na nejvyšší plošinu s prosklenou podlahou činí pro cizince asi 250 Kč, a tak jsme tento lákavý zážitek vynechali. Od věže je vidět na sochu obřího orla Dataran Lang, kam jsme dojeli vzápětí.
Skútříky se naštěstí vejdou zaparkovat skoro kamkoliv, tak jsme je nechali na úzkém parkovišťátku opodál. Cestou k obrovi jsme minuli něco jako přístaviště trajektů, ale žádný zajímavý velký jsme nezahlédli. U orla samotného toho moc poutavého k vidění není, ale samotná socha za krátkou zastávku stojí. Svými rozměry totiž ve skutečnosti překvapí více, než by se mohlo na fotkách zdát.
Při pokračování našeho putování ostrovem jsme dojeli k buddhistickému chrámu Wat Koh Wanararm. Hlavní budova se sice zrovna opravuje, ale i okolí je hezké a čiší z něj mír a pohoda. Velký stojící Buddha vytesaný do skály shlíží na celý komplex plný menších sedících Buddhů pokrytých zlatem. Jen škoda, že i tady jsou trochu prasátka a když pominu kravská lejna (dle Jáji sloní trus) úplně všude, tak za budovou je pak hromada spáleného odpadu. Ať žije ekologie.
O kilometr dál se usídlili se svým chrámem hinduisté. Barevný až oči přecházejí, ale tento už působil trochu lépe, čistěji a mírumilovněji než v Singapuru. Dokonce jsme dostali i požehnání s tečkou na čele v bílé barvě. Všichni Indové mají tečku tmavou, většinou červenou, tak snad ta bílá není nějaké prokletí.
A jelikož poledne už dávno odbilo, začali jsme hledat restauraci. Bohužel jsme následující kilometry projížděli hodně domorodým územím turisty zřejmě neobjeveným, všechny podniky alespoň připomínající výkrmnu byly nějaké rozebrané nebo zavřené. Něco se stoly s banány a plotnou jsme zahlédli, ale buď to byly školní lavice a jejich jídelna, nebo jsme se chtěli najíst u někoho doma. Paní domácí na nás divně koukala, nerozuměla ani slovo, nasadila si zástěru a začala něco tvořit. Jen to nebylo určené nám.
Díky bohu o dalších pár minut později jsme narazili na domorodou indickou restauraci, kde nám otevřeli bandasku s rýží, ať si nabereme a omáčku si máme dát z pekáčů na stole. Krevety a divné beztvaré maso nás úplně nelákalo, ale okusili jsme co vypadalo jen trochu jedle a nasládlé ananasové kari nebylo vůbec špatné. Jája si naložila něco jiného, zřejmě pikantního. Obsluha na dotaz, zda je omáčka pálivá zavrtěla hlavou, že ne, že „sweet“, ale asi to bylo spíše na můj ananas. Jáji se po tváři rozlila červená barva a už zase u jídla vypadala nějak zoufale. Nicméně tři plechovky s pitím a dvě velké porce jídla nás dohromady stály asi 120 Kč. Tak snad nás naše žaludky nebudou za pár dní proklínat.
Nasycení jsme jeli dále k vodopádu Durian perangin, kde už nám bylo ale hodně horko. Trochu jsem doufal, že se nahoře zase smočím, ale po vystoupání schodů byl přístup po hladké šikmé skále a nějak jsem nesebral odvahu se k jezírku sesoukat. Tento vodopád byl ale méně malebný než včerejší, a navíc se kolem potulovaly opice, těsně vedle jezírka byla rozsypaná popelnice s odpadky a prostě celé takové nějaké „fuj“. O kus níže jsou pak udělaná posezení snad i s grilly pro volné využití, čehož se chopili místní Indové a rozjeli piknik, zatímco děti se koupaly. My se jen trochu namočili a osvěžili zpocená čela.
Jelikož nás nadměrné teplo už hodně vysílilo, shodli jsme se, že už nebudeme vymýšlet další zastávky a nasměrujeme cestu k ubytování. Už tak nás bolely ze skútrů zadky, mě i záda ze snahy sedět jen trochu rovně a nechápu, jak někdo může rád jezdit na motorce. V Garden resortu na nás čekal uklizený pokoj a překvapivě klima naplno, poštelovaná na 16 stupňů.
Napadlo nás využít blízké prádelny k odsmradění našich starších použitých triček a za necelou hodinku byly nejen čisté a voňavé, ale dokonce i usušené.
Po setmění dostala Jája chuť na rybu a jednu čerstvou ulovila v plážové restauraci přímo z pultu s ledem. Já jsem při pohledu na ty lahůdky poulící na mě očima nějak neměl chuť na nic, ani z rozsáhlejšího menu. Jsme tu chvíli, ale rýže už bylo až až a kraby a škeble vážně nedám, tak jsem jen koukal, jak se Jája s chutí cpe. Nebo vlastně raději moc nekoukal, vidět jídlo s hlavou mi prostě nedělá dobře. Zato Jája mlaskala a libovala si, jak výborná rybička je. Doplňkové omáčky však zase nějak nedocenila, neboť zřejmě obsahovaly větší než stopové prvky chilli. Na mě pak čekala na místo večeře sladká wafle 🙂
Den 7 – rest day
Načatého dne jsme využili k odpočinku. V dopoledních hodinách jsme dojeli na vypůjčených skútrech na nejvzdálenější pláž v relativně blízkém okolí a uvelebili se na ní. Z nějakého důvodu zrovna z tohoto náhodně zvoleného kousku pláže vyjíždějí asi všechny loďky široko daleko, takže zde byl chvíli pořádný šrumec. Když ale všichni odpluli, zůstalo nás na celé pláži opět maximálně do deseti osob. No a zase jsme zůstali trošku rozčarovaní, protože i když je to tu moc pěkné, na to, aby to byl úžasný ráj, tomu furt něco málo chybí, takové to kouzlo místa. V jednom místě tu voda dokonce i zvláštně zapáchala, ale bůh ví, čím to bylo, protože tím postrádaným kouzlem určitě ne. Kolem poledne jsme navrátili skútry, nečekaně bez problémů, ale ani jsme nedostali pochvalu, že v nich zůstalo o trošku více benzínu, než při přebírání. Úplně nás to nemrzelo, protože je tu extrémně levný a litr stojí sotva dvacet korun. Do obou nádrží se vejde asi po pěti litrech, tak jsme dohromady obětovali asi 15 Kč.
Po obědě jsme zalehli na pláži na úplně opačném konci, kam to máme podstatně blíže a je také i hezčí. V těchto místech se rozkládá resort Pelangi, který je na ubytování určitě moc pěkný a trochu jsme obyvatelům záviděli. Naštěstí se slunce schovalo za opar, a i když opaluje, tak to není nijak extrémní a ležení bylo příjemné.
Zároveň jsem přes den rezervoval dva skútry na ostrově Tuba, kam se vydáme zítra. Ta rezervace je hodně nadnesené slovo, ale odpověď byla „at jetty teluk bujur 2 skuter Okey“, takže beru jako potvrzeno, ať to znamená co chce.
Při setmění jsme si dali večeři znovu v Red tomato, stejně fajn jako minule, takže doporučujeme se projít i mimo hlavní centrum turistického dění a vyzkoušet. A pak pro změnu koktejl téměř na druhém konci pláže v pojízdném rasta baru, který jsme si ve spojení s pohodovou huličskou hudbou také užili při posezení na rákosové rohoži přímo na písku.
Jelikož Jája spotřebovala za 3 dny všechna mobilní data, pořídili jsme i místní SIMku s 80 Gb za 250 Kč. Doteď jsme využívali e-sim od Airalo, která je ale několikanásobně dražší – tento objem by stál přes 50 USD, tedy více jak 1 000 Kč. My se ale spokojili s levnějšími balíčky za pár stovek a při příletu je to pro objednání GRABu nebo jiné služby skoro nutností. A já si s tím vystačím, můj telefon s Androidem se totiž umí připojit i na WiFi 🙃
Takže zítra vstávat a frčíme na loďku směr ostrov Pulau Tuba.
Den 8 – Pulau Tuba
Dnešní ráno jsme potřebovali trochu urychlit odchod z ubytování, abychom stihli loď na ostrov Pulau Tuba. Vstali jsme tedy tak, abychom byli na snídani přesně v 7:30 a o půl hodiny později abychom už čekali na Grab. Nějak nám to ale nevyšlo, protože v restauraci jsme byli dříve než personál a než nažhavili pánvičky, byla už skoro osmá. To bylo něco pro můj smysl pro dochvilnost. Nicméně i zpožděná cesta Grabem byla o trochu kratší, než jsem počítal dle zkušeností ze skútrů a dorazili jsme akorát na čas.
Lodě na Tuba island vyrážejí z mola Jeti Dato Syed Omar (dříve Marble Jetty), a jezdí od 9 ráno co dvě hodiny tam i zpět za 10 ringgitů. Na první pohled není moc poznat kam jít a kromě jednoho nápisu nic nenapovídá, že jste na správném místě. Raději jsme se optali maníků nakládajících ošuntělé kanystry s benzínem a ti nás ujistili, že jsme dobře a ať počkáme. Za pár minut už jeden z nich volá Tuba Tuba, tak jsme se nejistě zvedli a sešli kamsi dolů k molu. Na nás čeká taková delší a úzká loďka s masivním motorem a naštěstí i zakrytá plachtou proti stříkající vodě. Nasoukali jsme se dovnitř do zadní části, k motoru se samolepkami zamračených očí a vyceněných žraločích zubů a také ke 4 kanystrům s benzínem. Jen co se motor nastartoval, příď se zvedla kamsi k nebesům a Jája zezelenala. Celých asi deset minut jsme hopsali po mírných vlnách a zpomalili jsme jen jednou na začátku, když zůstala ve vodě taková ta gumová nafouknutá koule, sloužící aby se loď neodřela o molo. V té rychlosti začala vedle lodi poskakovat a rozstřikovat vodu všemi směry, převážně pak zpět do lodi na mě. Na Tubě na nás měly čekat domluvené skútry, ale chlapíka jsme v přístavu u asi stovky motorek nenašli a po kontaktu přes WhatsApp přišla zpráva „Sorry I shower… My scooter not come back“. No co s tím, přece tu nebudeme chodit pěšky.
Zeptali jsme se pár lidí kolem a nakonec jsme skútříky získali. Slečna nejprve někam odjela, za chvilku se vrátila a že můžeme mít dva za 60, tak jsme to zkusili že za 50 a vyšlo (tedy 125 Kč za jeden). Podali jsme jí bankovku a zase odjela. Nám nechala dva náhodné skútry bez smlouvy, bez řidičáku i bez helem. Od pána z Red tomato jsme ale věděli, že na tento ostrov se policie neobtěžuje jezdit a je to normální.
Díky znalostem ovládání strojů z předchozích dní jsme byli alespoň schopní nastartovat, je totiž třeba nejen otočit klíčkem, ale i sklopit stojánek, stisknout obě brzdy a teprve pak se startér začne hýbat. Po pár stovkách metrů na mě Jája zezadu huláká „já v tom nemám žádný benzín!“ a mě napadlo, jestli jsme někomu nedali pade a pak jsme neukradli dva skútry s jeho pomocí. Každopádně první úkol byl jasný – sehnat jeden litr benzínu. První pokus, kdy jsme oslovili dva kluky na ulici a snažili se nás dovést k prodejci, byl neúspěšný, neboť bylo vyprodáno. Google mapy v tomto selhaly úplně, ale Mapy.cz ukazovaly za pár zatáčkami Buraq OIL tank station v kontejneru. A opravdu i v tomto bohem zapomenutém kraji byla benzínka, jen mezi stojany židle s cedulí Petrol habis. Co to znamená? Petrol máme, nebo Petrol došel? Obsluha nikde, ale otevírací doba by měla začít až za pár desítek minut. Raději jsme se na informace optali o kousek vedle u nějakého stánku s občerstvením, místní pán nám prozradil, že opravdu Petrol není, ale za mostem je obchod a tam prodávají láhve. Takže další pokračování s vyschlou nádrží. Přejet samotný most bylo zážitkem, my bychom to asi nazvali lávkou pro pěší. Dlouhý byl tak 200 metrů, široký sotva na jedno auto a přetínal něco jako vyschlý průplav mezi ostrovy Tuba a Dayang Bunting. Hned za mostem se stavěla nová protipovodňová opatření – bagřík téměř na celou šířku silnice k ní rovnal velké kameny, asi aby ji moře při přílivu nepodemílalo. Za chvilku jsme dojeli na namestíčko u pár domků a jeden z nich byl Bazaar, tak jsme zkusili, jestli nějaký benzín nebude. Sice jsme všechny přítomné osoby probudili ze zimního spánku, ale benzín měli! A za 25 Kč za 1,5l láhev, takže jsem raději dolil i svůj pomalu vysychající skútr. Vůbec nechápu, jak tento obchůdek může žít, zboží sice nějaké měli, ale zřejmě na svého kupce čeká už dobrých pár let a možných zákazníků na celém ostrově je asi tak 12.
Zkusili jsme se podívat až na konec silničky, po které jsme sem přijeli a museli jsme uznat, že to není o 20 let zpět, ale spíše tak o 200. Lidé tu žijí ve vážně bídných podmínkách a výdobytky moderní techniky zřejmě neznají. Nějakou záhadou se tu začalo natahovat elektrické vedení, ale obří klubka drátů se často spíše jen válí. Na těch pár drátech co už visí jsme zahlédli dvojzoborožce, a bylo nám úplně jasné, že tady ještě jsou zvířata doma a my jen na návštěvě. Vzápětí mě příšerně hryznul řádně urostlý červený mravenec. Naproti Bazaaru je postavené dlouhé betonové molo podobných rozměrů jako ten most. Všude kolem je divná písčito-bahnitá půda a v ní asi milión krabů, kteří se s každým naším pohybem rozprchnou do všech stran. Lodě jsou všechny na suchu, ale předpokládám, že v době přílivu se to tu celé zalije vodou a krabi zmizí pod hladinou. A na konci mola je zase nějaké Jeti přístaviště, ale nejspíš minimálně využívané, ale v jeho „budově“ parkuje asi 50 motorek. Vše vypadá již hodně staře a veškeré lidské obydlí v okolí jsou obklopené odpadky a harampádím.
Na ostrůvku je dohromady asi 20 km silnic křížem krážem, tedy spíše jen křížem, takže jsme se vydali zpět po mostě a na jediné křižovatce u benzínky zahli doleva. Přímo uprostřed mostu nás potkal domorodec převážející větve uložené na šířku, takže nebylo kam se uhnout a i přes jeho snahu jsme drobný lupanec po hlavě dostali. Na konci cesty mělo být i posezení s jídlem, ale než jsme dojeli, potkali jsme menší stádo vodních buvolů a když jsme se opatrně blížili, dva místní na nás začali dělat aua aua, a my moc nevěděli co to znamená. Jestli nás to bude bolet, nebo zda jsou buvoli hodní a přivoláme je tím. Výrazy měli buvoli poněkud naštvané, tak jsme je raději nechali být. O kousek dál stálo další molo a u něj nějaká osada. Celé to působilo neskutečně zchátralé a stlučené dohromady z plechů, které se vyplavily na pláž. A co se nehodilo na dům, to se prostě valí kolem, s torzem motorky a slepicemi. Zřejmě zde žije i několik dětí, soudě podle čárek se jmény a vzrůstající výškou na jedné ze stěn. Občerstvení na konci cesty asi nemá ani cenu komentovat, výhled na moře by byl hezký, ale před ním byla zase ta blátivá půda s kraby, a jen z pohledu na kuchyň jsem dostal břišní tyfus.
Třetí směr na křižovatce nás zavedl na stezku džunglí. Úzká silnička byla těsně obklopená stromy a zelení a na jejím konci jsem očekával něco jako pláž. Naštěstí i cesta je cíl a průjezd mezi palmami nás nadchnul, v cíli pak byla zase nějaká chatrč a v Google mapách dokonce bylo označené nějaké Café… Ve skutečnosti tu ale spíš nebylo.
A čtvrtý směr je sice zpátky, ale na cestě je ještě jedna odbočka k něčemu, co by se asi mělo dát označit za vesnici. Než jsme k ní dojeli, všiml jsem si schodů do džungle a informační cedule. To značilo něco zajímavého a tak jsme pár schodů vyšlápli. Po pár metrech Jája spatřila nějaký hmyzí výdobytek, takový malý chobot kterým vylétaly ven hejna divných much. O pár vteřin později nám začaly bzučet a hlučet listy pod nohama a tím jsme naši procházku džunglí raději rychle ukončili.
O půl kilometru později upoutal naší pozornost takový ten turistický fotorámeček pro vyfocení se s nějakou zajímavou památkou. Tady působil opravdu nepatřičně, nesl nápis „I love Pulau Tuba“ a za ním napodobenina rýžových políček a další vodní buvoli. Jelikož byla cestička k buvolům pevná, dojeli jsme se skútry až téměř k nim. Naštvané výrazy jim z obličejů nezmizely, ale vidět je takhle pohromadě v přírodě byl zážitek. No a samotná ta vesnička? Vzali jsme to cestou necestou podél pobřeží, a to byl zase šok. Nejenže cesta doslova mizela pod koly, ale všude odpadky, bordel a hnus lemovaný džunglí. Na konci této cesty bylo pak pár obydlí, snad i k pronájmu jako apartmán, ale kdybych si zde byť jen omylem něco pronajal jako „krásná dovolená v divočině“, asi bych se šel utopit do bláta. Protože věřím, že na fotkách se ty domečky dají vytofit tak, že vypadají neodolatelně, ale prostředí kolem je šílené.
V průběhu dne se nám podařilo také zastavit u jednoho silničního motorestu. Paní s pánví v boudě zde zrovna něco smažila a Jája si všimla ovoce v kelímku. Tak jsme si dali dali nakrájené guave a dvě porce smažených banánů v těstíčku za pár korun.
A jaká byla dnešní největší atrakce ostrova? Dva přerostlí běloši na skútrech. Všichni na nás pokyvovali, zdravili, občas i mávli. Podobně, jako když v africké vesnici poprvé vidí turistu. Co se mi ale líbilo a vlastně to tak je i na Langkawi, že se místní sice zajímají a možná i nabídnou své služby, ale nevnucují se. Slušné odmítnutí respektují a dále neobtěžují.
I když bylo teprve časně odpoledne, už nás ten dnešní zážitek vyčerpal a skútry jsme zaparkovali zpět v přístavu. Loď měla jet až za hodinu a půl, ale za chvíli se všichni posedávající zvedli a šli na palubu, tak jsme se přidali a kupodivu jsme skončili zase na Langkawi, a za poloviční cenu než ráno, jen s jinou společností a trochu jinde. Tentokrát byla loď trošku prostornější a podobné motory měla pro jistotu dva.
K ubytování nás dovezl Grab, jen tentokrát si řidič mlel celou cestu něco pod vousy a divně si u toho pobrukoval.
Večer nás čekal konečně otevřený Night market Padang Matsirat. Zážitek to byl, jelikož všichni místní kuchaři přesunuli své umění na ulici, ale nebylo mnoho stánků, kde bych si řekl, že to fakt chci ochutnat. Jája si pošmákla na čerstvém mangu a nějakých smažených kroužcích, já trapně dal jen palačinku usušenou do podoby lázeňské oplatky. Žabí stehýnka a chobotnice v trojobalu na nás byly trochu silná káva.
Následující den už bude přesun na pevninu.