Den 9 – Penang a George town
Ráno jsme se opět pokusili sbalit do batohů a nechápu jak se to stalo, tentokrát už jsem ho téměř nedokázal zapnout. Asi se tou vlhkostí vše nasáklo a zvětšilo. Po snídani jsme vrátili klíčky od pokoje. Očekával jsem, že se recepční bude o stav pokoje zajímat, neboť v šuplíku ležel zpoplatněný seznam hříchů od skvrn na prostěradle, přes moč v posteli až k chybějícím ručníkům. Kontrola neproběhla a my tak dostali celý obnos padesáti ringgitů nazpět.
Vydali jsme se Grabem do přístaviště trajektů, kde by měla odplouvat naše loď na pevninu. Místa jsem rezervoval on-line, tak snad vše klapne.
Terminál pro odjezdy jsme našli snadno, ale překvapilo nás, že to není nějaké molo, kde naskočíme na loď, podíváme se jak najíždějí dvě auta přes fošny a jedno z toho spadne do vody a jede se… Je to terminál jako na letišti, pro mezinárodní odjezdy určitě i s pasovou kontrolou a pro náš vnitrostátní přejezd se konala kontrola zavazadel na rentgenu. Zakoupené jízdenky nás dovnitř vpustily, i když jsme je kupovali na vtipně znějící stránce doporučené od paní recepční čutyčutylankavi, psáno cuticutilangkawi.com.
Více než s bakteriemi z ledu už mé tělo zápasí s počínající rýmičkou, neboť ty teplotní šoky nepřestávají ani tady. Každý obchůdek chladí interiér na 15 stupňů a taxikáři z GRABu snad ještě na méně, a výdechy klimy jsou mířené většinou na hlavy pasažérů. Uvnitř trajektu jsme byli nasáčkovaní jako sardinky v konzervě a trochu mě trápilo, co se asi děje při nějaké nehodě. Dveře byly jen dvoje a maličké pro hromadu lidí. Zima zase jako v mrazáku. Po nastartování se celý trajekt rozhlučel a rozvibroval neskutečným způsobem, až veškeré dámské osazenstvo začalo šilhat. Když jsme nabrali rychlost, dost se to zklidnilo a za necelé dvě hodiny už jsme vystupovali v Kuala Kedah. Přímo do Penangu bohužel trajekty již nejezdí, takže jsme se museli přesunout na autobusový terminál v Alor Setar. Původně jsme chtěli i na delší vzdálenost využít Grab, ale jeden z turistů nám poradil, že autobusy jsou fakt levné a pohodlné. Po zkušenostech že Srí Lanky se nám nechtělo moc věřit, ale měl pravdu.
I když nás při placení určitě zase obrali o oproti údajné ceně z internetu, za 20 ringgitů na osobu jsme se vydali na cestu autobusem luxusním jako první třída v letadle. Pouze 3 sedadla v řadě, místo na nohy pro dva lidi a měkké polstrování s možností skoro úplně sklopit opěrku zad. I když už jsem byl hodně hladový, moc remcat jsem nemohl.
Vymotat se z autobusového a celkově dopravního terminálu v Butterworth, který je pro Penang hlavní, nám dalo docela zabrat. Jelikož už byly 4 hodiny odpoledne a oba jsme naposledy snídali, atmosféra byla napjatá. Místní taxislužby jsme raději nevyužili, neboť vycházela asi trojnásobně dráž, než osvědčený Grab. Nakonec jsme našli i jakýsi východ ke kousku silnice určenému k vyzvedávání pasažérů a poté, co nás dva řidiči z nepochopitelného důvodu odmítli svézt do Georgetownu se na nás usmálo štěstí a nasedli jsme do červeného miniautíčka.
Na to, jak je město zchátralé a špinavé, působí náš hotel Kimberley úplně nepatřičně. Jednak je čistý, a na recepci jsou snad i pozlacená křesílka. Přitom cena byla podobná jako na Langkawi, asi 300 Kč na osobu na noc. Booking nabízel dokonce i možnost free room upgrade, takže spíme v pokoji DELUXE, máme připravené bačkůrky i kartáčky na zuby a trošku větší postel.
Rychle jsme shodili batohy ze zad a dali se na hledání jídla. O pár metrů dále nás zaujala vietnamská restaurace vypadající čistě a příjemně a nakrmili nás zde nejen dostatečně, ale také božsky. Jája se zamilovala do jejich kokosové kávy a zřejmě zítra bude exkurze do kuchyně, aby mohla tajný recept okopírovat.
Penang je jeden z malajských států a my bydlíme konkrétně ve městě Georgetown, který je díky svému historickému dědictví zařazen na seznam UNESCO. Díky tomu jsem měl jakousi mylnou představu, že město je pěkné, udržované a v podstatě by mělo stačit se projít po ulicích, abychom tu kulturu nasáli. Chyba! Jen co jsme vylezli z hotelu, neměl jsem z místa dobrý pocit. Všude špína, neudržované anglické řadovky, které se skoro rozpadají, do toho po ulicích stánky a celé to působí jako když se vleze do Sapy. O dědictví UNESCO jsem měl opravdu jinou představu.
Prošli jsme pár ulic a kromě vietnamské tržnice je tu taky tržnice čínská a indická. Většina pamětihodností, které si Jája do mapy zaškrtala za moc nestály, ale čekal jsem alespoň že promenáda u moře bude fajn. Ta má bohužel jen 100 metrů a z toho 20 metrů je na všech fotkách na googlu. Na konci je pak trh s jídlem, ale to byly lahůdky takové, že jsme raději utekli. Natažené sépie, na vzduchu klapající škeble a všelijaké další mořské potvory, které bych ani ve vodě potkat nechtěl, natož je ochutnávat.
Celkem náhodu jsme prošli kolem čínské čajovny Ten Yee Tea, kde jsme se zastavili, že teda nějaký čaj ochutnáme. S cenovkou kolem 200 – 250 Kč nám to přišlo hodně, ale jeden jsme si dali. Málo jsme tušili, že k tomu bude i hodinové povídání jak se čaj pěstuje, jaké jsou druhy a hlavně praktické školení, jak jej správně vařit a vychutnat. A z jedné porcičky čajových lístků jsme si uvařili asi deset malých šálků pro každého.
Ve tmě alespoň zmizela ta špína a některé ulice se zdály skoro až hezké, ale pořád je mi tohle město nějak nesympatické. Možná je to tím půldenním půstem a únavou z cesty, tak uvidíme druhý den.
Den 10
Je zajímavé, že se v podstatě jakákoliv snídaně točí kolem toho známého britského základu vejce a fazole, historie se nezapře. Ani dnes tomu nebylo jinak, a i když byla formou bufetu, na výběr jsme toho o moc více nedostali. Jája zvládla během vteřiny pobavit půlku restaurace, když nabírané smažené vejce pleskla nejprve přes jednu nádobu s jídlem, pak přes druhou a nakonec se svezlo na zem.
Objednali jsme si zase Grab a vyskočili u spodní stanice lanovky na Penang Hill. Je to něco jako cesta na Petřín, jen trochu více příkré a asi desetinásobně vysoké. Téměř od hladiny moře jsme během pár minut vystoupali nad 700 výškových metrů a zahalily nás mraky. Na kopci je sice civilizovaná, ale celkem uvěřitelná džungle plná Jáji oblíbených rostlin a roztodivných zvuků. Na kopci je také (kupodivu) hezký chrám hinduistů. Na místní atrakci „stezka korunami stromů“ v asijském podání jsme se ale vybodli, jelikož by přes mlhu nebylo vidět vůbec nic. Když jsme vše prošli a začalo pršet, svezli jsme se zase dolů a namířili si to k čínskému buddhistickému chrámu a překvapilo nás, jak je obří. Jelikož pršelo, procházku do kopce jsme si odpustili a využili „nakloněný výtah“, v podstatě obdobu kolejové lanovky. Chrám by se dal procházet asi hodiny, ale některé části jsou zpoplatněné a zase takoví fandové Buddhy nejsme. Navíc tu zjevně historie také zanechala své stopy a uctívají zde pořád jistého vůdce, swastiku má na hrudi úplně každá socha.
V autě cestou zpět mi namrzla zmoklá hlava a celé odpoledne se mé tělo zase pralo s rýmičkou a zatuhlým krkem. Na pozdní oběd jsme raději než v klimatizovaném prostředí zasedli venku a jelikož stále pršelo, bylo i celkem příjemné teplo, nikoliv vedro. Nemohli jsme si (=Jája nemohla vynechat) druhou návštěvu u čaroděje s čajem, a tentokrát jsme namísto bílého zkusili černý ze staleté rostliny.
Déšť smyl trochu té špíny z celého města a kupodivu už na mě nepůsobí tak nepřátelsky, ale stejně mi to jako nic krásného k uchování světového dědictví nepřijde.
V pozdějších hodinách jsme se ještě zastavili na drink v indické restauraci a navečer jsme byli moc spokojeni. Číšník z Pákistánu se s námi mimoděk podělil o svůj životní příběh a touhu odstěhovat se do Austrálie, což bylo ve své podstatě hezké slyšet sny jiných lidí a že i když se bojí, není dobré zakrnět na jednom místě jako v bublině.
Den 11
Snídani jsme zvládli dnes již bez házení vejcem a v podstatě není o čem vyprávět. Následoval výlet do Exotic spice garden, což je v podstatě něco jako nám dříve známá ayurvedská zahrada. Hned u vstupu jsme dostali cákanec citronely na ruku, ať se pomažeme proti komárům. Na relativně malém kousku půdy tu pěstují všemožné bylinky a koření z tropických koutů světa, doplněné hezkými chodníčky a jezírky mezi vegetací. Měli jsme tak možnost se podívat jak roste třeba pepř, kakaové boby, vanilka či skořice. Navíc tu pro větší turistickou atraktivitu postavili velkou houpačku, kterou jsme nemohli nechat netknutou. Nejvíce nás ale zaujalo fish spa, okusování nožek rybičkami podobně jako na Václaváku. Jen zde s rozdílem, že rybky jsou v přírodním jezírku kudy protéká (snad) čistá voda. Nejprve jsou nesmělé, ale když mi nohu ohlodávalo najednou asi 50 rybiček, už jsem je musel raději rozehnat prudkým pohybem. O kousek výš je i přístřešek s čerstvým čajem zdarma z místních surovin, náš byl zrovna z lemongrass se stévií a pěkně osvěžil.
Následovala návštěva botanické zahrady, ale ta se tedy příliš nepovedla. Má-li to obyčejný park s pár stromy, asi bych to hodnotil jinak, ale jako botanickou nemohu doporučit. Největší zajímavostí byly opice, které se daly celkem pěkně fotit, a občas je to přestalo bavit a výhružně prskaly a atakovaly nás.
Pokračovali jsme dále ke chrámům kousek od botanické, ale taky na nás nezapůsobily. Ležící Buddha velký jako dva autobusy v Chaiya Mangalaram je určitě zajímavý a kolem jsou všude sklem obložení barevní draci, ale místní čínská (a v tomto případě asi thajská) odnož buddhismu jen všude vybírá dary a příspěvky a Buddhové nejsou moc sympatičtí. A pramenitá holy water v PET lahvích s etiketou normální vody, avšak dostupná „za příspěvek“ mě už jen pobavila.
Odpoledne jsme si pak odvážně dali kokosové kafe a zákusek jako z pařížské cukrárny a šli jsme do sprchy. Sice nebylo horko, ale po včerejším dešti je dusno takové, že i v prádelně je menší vlhkost.
Chybějící večeře nás vyhnala z pokoje na další obhlídku okolí. Narazili jsme na stánek s pochoutkou zvanou tokiwado – taková malá mistička z palačinkového těsta, naplněna dle libosti (my měli Nutella a buráky, ale dělají se i slané nebo s džemem) a přiklopená shora druhou takovou. Obě se pak spečou a vytvoří obří piškot s náplní. Zkusili jsme i slanou čínskou rýžovou placku a na závěr v jedné z restaurací plněné čínské knedlíčky, na kterých jsme si moc pochutnali. Mě bohužel už dohnal osud a břicho odmítá spolupracovat, tak s ochutnáváním raději končím, ať přežiji zítřejší cestu autobusem.
Den 12 – Ipoh
Sbalené batohy jsme hodili do kufru auta s názvem Perodua Alza a vydali se na autobusový terminál. On-line rezervace se musí ještě potvrdit na místě a za drobný poplatek získat papírové lístky. Ty pak kontrolují asi pětkrát, jako na letišti.
V celém autobuse jsme byli na dvouhodinové trase jen 3 pasažéři, takže jsme firmě přinesli zisk celkem asi 150 Kč. V tomhle oboru bych v Malajsii tedy podnikat nechtěl. Cestou na hotel mi Ipoh nepřipadal tak špatný, jako George town, ale mýlil jsem se. Ubytování jakž takž fajn, moc toho neočekáváme, ale to město?
George town byl alespoň kdysi hezký a sem tam udržovaný, tady se nám tedy nelíbí vůbec a když jsme odpoledne prošli pár nejbližších zajímavostí, dali jsme se do plánování dalších dní – výlet na čajové plantáže a možná i do džungle dále… Bohužel jsme zjistili (a měli jsme zjišťovat podstatně dřív), že dostat se do Cameron Highlands je odsud komplikovanější, než třeba z mnohem vzdálenější Kuala Lumpur, i když je to v podstatě za rohem. Grab vychází poměrně draho a půjčovnu aut jsem nenašel, respektive ne s volným autem. Na skútru bych to pro změnu moc neriskoval, to bychom jeli dva dny… Tak jsme večer trochu upravili plán, pobyt tu zkrátíme a pojedeme do Kuala. Tam to bude určitě zajímavější, a jako výchozí bod lepší.
Dokonce ani to jídlo nám tu moc nechutná a najít nějaké čerstvé ovoce? To se nedá sehnat téměř nikde. Občas je stánek s pár kelímky již nakrájeného, ale třeba banány jsem viděl jen v botanické zahradě a jednou u stánku v Chinatown před týdnem. Trochu zklamání obecně, na Srí Lance jsme měli ovoce snad ke každé snídani, až mi lezlo krkem.
Večer město nabralo trochu jiný nádech a prázdné ulice se místy zaplnily trhovci, jedna z nich kompletně a trochu to tu ožilo, ale stejně žádný zázrak.
Den 13 – jeskynní chrámy
Trochu skeptičtí jsme se vrhli na objevování krás kolem Ipohu, když ve městě samotném jich moc není. Začali jsme ve chrámu Sam Poh Tong, kde se nám po prohlédnutí zahrady podařilo celkem náhodou projít jeskynní uličkou na jakési zapomenuté nádvoří mezi skalami s určitě prastarým chrámem v pozadí. Vše bylo nazelenalé od mechu a nikde ani noha, úplně tajemné.
Dalo by se říci, že na stejné ulici se nachází ještě další tři chrámy. Nejspíše se vykotlaná skála stala příhodným útočištěm všech kultur a náboženství, a tak tu vedle sebe jsou 4 obdobné chrámy, ale ten první nás zaujal nejvíce.
Naše putování pokračovalo k Mirror lake, jezeru mezi skalami, které se staly hlavním tématem dne. Cestou jsme narazili na bonsajové zahradnictví, kde museli mít některé stromky snad po generace. Pan zahradník nám ale poradil, že náš směr není dobrý a raději máme kousek obejít. Zřejmě cedule upozorňující na vzteklého psa měla své opodstatnění. Buď ten vzteklý pes jí turisty k snídani, nebo si nedovedu jinak vysvětlit, že zahradníkovi přišla cesta podél silnice lepší a bezpečnější. Auta nám jezdily asi tak 20 centimetrů od ramen a my se jen modlili, ať někomu neujede ruka na volantu. Došli jsme až k odlehlému tržišti, kde ve dvaceti stáncích vedle sebe prodávají různí trhovci totéž – pomelo. Jak se všichni na takovém místě uživí a proč někoho nenapadne prodávat třeba i pomeranče, to je mi stále záhadou. U jezera Jája objevila trochu rozmanitější nabídku loupaného ovoce, a tak ho hned musela vykoupit. Samotný příchod k jezeru a skalám je podobnější průchodu staveništěm, než čemukoliv jinému. Ale na konci je opravdu stánek se vstupenkami, toaleta a hlavně starý hornický tunel k tomu skvostu. Proč zrovna tohle jezero, které se zjevuje jako to pověstné světlo na konci tunelu, je „mirror“ jsem nějak nepochopil, ale pohled to byl krásný. Všude kolem vysoké zarostlé skály a pod nimi klidná nazelenamá vodní hladina s lodičkami plnými turistů. Naproti vstupu do tunelu je ještě Kin Loong valley, jakože údolí – prostě malá rovná plocha zase mezi podobnými skalami. Zde je tradicí asi pro štěstí do skály zaseknout nějakou drobnou minci, takže se z dálky vše pěkně třpytí.
O kus dále, kam jsme se nechali dovézt, nás čekalo celkem milé překvapení v podobě obřího jeskynního chrámu Kek Look Tong, a úplně zdarma. Hodně rozsáhlé prostory plné krápníků a omletých hornin vyplňují sochy a zlaté dekorace. Poštěstilo se nám být i u jednoho opičího útoku, kdy nic netušící turistka během pár vteřin přišla o svou láhev s bílým pitím, které mají opice zjevně v lásce. Chrám je průchozí skrz a vede do velké zahrady, kde číhají další opice a dá se zde určitě pěkně projít nebo projet na půjčeném kole.
Na pozdní oběd jsme po vší té rýži zkusili staré známé KFC, ale i tak nás chutě lehce překvapily. Namísto hranolek jsem dostal bramborovou kaši a barbecue omáčka byla v podstatě další kaše přelitá UHO. Zajímavé a zvláštní, ale ocenili jsme cokoliv, jen ne rýži.
Jako poslední jsme si nechali chrám Perak Cave temple. Sice nás řidič vysadil nejprve u špatného chrámu, ale jeho omyl jsme napravili a dostali se má správné místo. Zvenku je vstup takový celkem obyčejný, ale vše opět pokračuje kamsi do hlubin země do jeskyní. Jako první je vidět více než dvanáctimetrový Buddha a kolem je trochu menších soch zase několik. Hned po příchodu nás příjemný chlapík upozornil, že cestička na vrchol kopce se brzy zavírá a ať si chrám prohlédneme později, ale jestli chceme, ať ještě mažeme nahoru. Tak jsme se vydali z nitra chrámu po strmých schodech roztodivných tvarů v celkem rychlém tempu, po mírném dešti a ve 32 stupních. Lilo z nás jako ještě nikdy před tím. Cestička je úzká a lemovaná betonovým zábradlím a za nějakých 20 minut jsme byli nahoře. Výhled je krásný a tím, že se za vstup nic neplatí, tak jedině milým překvapením. Dolů se šlo po křivých schodech snad ještě hůř, než nahoru a navíc jsem viděl propast pod sebou, něco na můj strach z výšek. V chrámu jsme pak prolezli všechny zákoutí a dostali jsme i čaj na doplnění tekutin. Ten samý chlapík, co nás poslal nahoru, se nám pak ještě chvíli věnoval a vyprávěl. I on uznal, že je škoda, že se místní o své prostředí více nestarají. Na závěr nám prozradil, že když někdo přispěje do boxu u vystavených zvonů, tak se na ten zvon smí zazvonit. Takže jsme vytáhli pár ušmudlaných drobných a dočkali se několika ran. Za to vyprávění a přístup bychom mu nějaký příspěvek rádi věnovali i bez toho.
Ač jsem tu přístup domorodců hodnotil relativně kladně, neboť nám nic necpou, ale když vidí zájem, tak se samozřejmě zeptají, tak ale řidiči GRABu jsou jiný level. Dnes jsme přejížděli asi 6x a za celou dovolenou určitě 20x a naprosto každý z nich má potřebu zjistit, odkud jsme a jaké máme plány. A pokaždé na „Czech Republic“ odpoví všeříkajícím „aaa čerpabli“ a nejspíš jim ta informace nepřinesla vůbec nic, protože o takovém státu neslyšeli. Překvapili ale dva, kteří znali něco jako naše fotbalové národní družstvo. Správnost jejich informací samozřejmě nedokáži posoudit. A jeden z nich byl hodně vtipný, když vyprávěl něco o historii a začal vytahovat špinavé chování Židů a pak se obrátil na nás s vážnou otázkou „jste židi?!“, o pár minut později hanil bývalý komunistický režim, a stejným stylem se ujistil zda „jsme komunisti?!“
Ráno jsme z Ipohu utekli a vydali se na cestu do Kuala Lumpur.