Výlet do Bologni (Boloňa, Itálie) začal poněkud netradičně, a to nepovedeným nákupem letenek do Benátek. Když spoje za akční ceny Jáje ulítly, chuť na dobrodružství neodezněla a tak ji musela ukojit jinou destinací. Nově zvolený cíl byl tedy již zmíněná Bologna, přílet v sobotu večer, odlet o chlup později v neděli. Let z Prahy nás vyšel zhruba na 1 500 Kč, pouze s příručním zavazadlem.
Přílet ve večerních hodinách, rozuměj za tmy, byl mírně řečeno rozpačitý. S davem jsme se vydali do stanice Marconi expressu, malého vlaku spojujícího letiště s centrem města. Cena jednosměrné jízdenky je 8,7 €, při koupi zpáteční je cena 16 €, ale i tak se sedmi minutová a sedmi kilometrová jízda vlakem cenou značně přiblížila hodnotě letenky. Zajímavé je využití podvozků s nafukovacími koly (pneumatiky) – od toho bych čekal mírně lepší komfort jízdy, než jaký jsme zažili. Vůz srovnatelný s průměrným autobusem je rozdělený na dvě kupé, přičemž pohodlné cestování by bylo tak pro 20 lidí dohromady. Nás se nacpalo do jedné kabinky minimálně 30, ale protože vlak jede stejně jako horská dráha a na „kolejnicích“ se odráží tak nějak ze strany na stranu a nepředvídatelně se naklápí, bylo vlastně dobře, že nebylo kam spadnout.
Nemile jsme byli překvapení, že v Bologni žije zhruba 90 % občanů tmavší pleti. Ti se samozřejmě shlukují ve skupinkách, na bílé turisty divně zírají, do toho si pokuřují kvalitní matroš a jako typičtí Italové jsou i celkem hluční. Alespoň to byl náš první dojem po vystoupení z vlaku v centru. Trochu blíže turistickým atrakcím se již barvy pleti více misí, za to počet lidí násobně vzrostl a skupinky se přeměnily v davy lidí, v každé ulici a na každém rohu je rozjetá party. Prošli jsme si, co jsme chtěli vidět v okolí a i když architektonicky je město zajímavé, osazenstvo ulic na nás rozhodně dobrý dojem nedělá. Neměl jsem z celého výletu vůbec příjemný pocit.
Kolem půlnoci jsme zahájili cestu „zpět“ na letiště, pěšky minimálně 7 km, abychom zde přečkali noc. Poslední vlak jsme nevědomky nechali ujet, takže nám nic jiného nezbývá, hotel jsme pro tentokrát neřešili. Letiště je bohužel vybaveno jen kovovými sedačkami s područkami, přes které se nedá nijak lehnout, takže jsem přes veškerou snahu usnul asi na deset minut, Jája zvládla prospat ze 6 hodin skoro 3. Když už se nedalo na sedadlech vydržet, zvedli jsme kotvy.
V brzkých ranních hodinách jsme se nechali znovu dovézt do centra expressem, zkusili jsme využít naši zpáteční jízdenku a kupodivu platila (ale vyčerpali jsme tím cestu z centra na letiště 🙂 ). Ranní Boloňa je krásná, kolem 7. hodiny je ještě vše hezky nasvícené, zároveň je už vidět i denní světlo, ale hlavně NIKDE ANI NOHA! Jen nechutné pozůstatky včerejšího večera v podobě neskutečného množství skleněných lahví, obalů od pizzy a ulepených dlaždic na zemi úplně všude po celém centru. Naštěstí jsou zde technické služby velmi čilé a většinu marastu zvládnou uklidit dřív, než se většina obyvatel vůbec probudí. Dokud bylo město jen naše, prošli jsme pěší zónou až ke Katedrále sv. Pietra (Cattedrale Metropolitana di San Pietro) a od té jsme se uličkami dostali ke Dvěma věžím (Le due torri). Zřejmě kvůli všemu tomu popíjení mají Italové trochu problém udržet rovinu, takže i tyto věže se naklání stejně jako ta v Pise (a nejsou ve městě jediné).
Den jsme oficiálně zahájili snídaní v Café / bar Impero, kterou Jája označila za nejlepší na světě. Mají super croissanty plněné krémy, bezkonkurenční je prý pistáciový, ale ani Nutella nezůstala pozadu. Capuccino Jája ohodnotila stejně pozitivně jako jídlo. O trochu později jsme se podívali i do útrob katedrály, kterou konečně otevřeli, a vnitřní prostor je opravdu velkolepý. Vlastně jsem nic tak obřího a monumentálního asi ještě neviděl. V obdobném, i když trochu skromnějším duchu je stavěno celé historické město, většina ulic má krásné podloubí a domy jsou tak masivní, že jsme několik vysokých a nakloněných věží zpozorovali až s odstupem. Drobným okénkem jsme si prohlédli tzv. malé Benátky (Finestrella), což je pohled sice hezký, ale špinavá říčka protékající uličkou připomíná spíše špinavou stoku. Potěšil nás městský park Giardini Margherita, kde jsme se na nějaký čas usadili v plážových lehátkách a na příjemném slunci jsme dohnali alespoň pár minut spánku. Na oběd jsme si vytoužili pravé lasagne, ale v první restauraci byla obsluha tak mizerná, že jsme odešli po dopití vody (Buca s. Petorino, NU Lounge bar). Chuť nám spravili v Il Caffè della Corte Bistrot, těm se lasagne moc povedly, i když porce nebyla nijak závratná..
Při toulkách centrem nás zastavil chlapík, prý jestli podpoříme podpisem organizaci na pomoc s odvykáním drog. Jája v zápalu nadšení a v domnění, že „rehab“ je jméno jakési organizace z Prahy přitakala, že tam byla taky, že to zná a je to super. No hned v zápětí se ukázalo, že se jedná o finanční příspěvek, což jsme (samozřejmě) odmítli protože nemáme hotovost. Jaké bylo naše překvapení, když pán vytáhl pod novinami terminál na karty!
Každopádně i když jsme byli hodně unavení, druhý den v Bologni se vydařil, a první dojem byl rázem zapomenut. Město je velmi živé, hodně lidnaté a do toho ještě italská nátura… Ale i při běžné chůzi po pěší zóně je co obdivovat, katedrály a věže jsou na každém druhém rohu a jestli máte rádi party, tak i v nočních hodinách se vám tu bude líbit. Myslím, že na víkendový výlet určitě fajn, na více než 2 dny bych to ale neviděl.
