Čtvrtek
Dovolenou na Madeiře jsme dostali jako příjemný vánoční dárek. A jelikož je Madeira ostrov věčného jara, odlet 12. ledna mohl znamenat jak krásné počasí kolem 20 stupňů, tak i nepříjemné deště a chlad.
Odlet z německého Lipska směr Funchal byl úplně bezproblémový, až na parkovací závoru neschopnou rozluštit QR kód na telefonu. Snad nebudu za týden muset Němcům a německy vysvětlovat, že druhý mylně přijatý parkovací lístek platit rozhodně nechci… Nicméně po 4 hodinách letu s aerolinkami Condor jsme úspěšně dosedli na letiště a z uvítacího nápisu na střeše terminálu se na nás usmívala podobizna tváře Christiana Ronalda. Ono „úspěšné“ přistání bylo asi nejtvrdší, jaké jsem kdy zažil, ale pověst funchalského letiště je nevalná, tedy jako úspěch musíme hodnotit i to, že jsme vystoupili živí a pilot nenamočil břicho letadla do mořské vody. Dalším krokem bylo půjčení auta u společnosti SIXT, tentokrát ale nepřipadalo v úvahu to nejmenší a tedy nejlevnější, poněvadž jedeme ve čtyřech a s kufry. Neskutečně milá a přívětivá paní na přepážce nám oproti rezervovanému miniSUV Renault Captur s úsměvem vnutila příplatek za silnější Nissan Qashqai, a když nám ho přistavili, všem nám padla brada. Ač příplatek, tak se rozhodně vyplatil… Za necelou hodinku jsme přejeli ostrov celý na druhou stranu, to nám padly brady podruhé. Celá cesta se klikatí mezi úžasnými a neskutečně strmými horami, protkanými sítí tunelů. Vše je zelené a vegetace bují na každém rohu. Po příjezdu k našemu hotelu Estalagem do mar ve městečku Sao Vicente už jsme měli na bradách modřiny, protože nám padly potřetí. (Vlastně jsme měli pusy otevřené úžasem celou cestu z letiště…). Parádní pokoje s výhledem na moře (prý každý z nich na moře vidí), vnější i vnitřní bazén s vířivkou, luxusní večeře a navrch jsou všichni extrémně milí a slušní. Přišlo nám, že jsme opravdu přiletěli do ráje na Zemi.
Po rychlém vybalení a občerstvení jsme obhlédli okolí. Zastávka na kopci s kapličkou Capelinha Nossa Senhora de Fátima nás v tom utvrdila, protože takové pohledy na nádhernou přírodu a hory splývající s lidskými obydlími se jen tak nenaskytnou. Celé městečko Sao Vicente pod kopcem je až kýčovitě malebné. Nás zlákala nabídka místních nápojů jejichž názvy jsem během 5 vteřin zapomněl, ale hodnocení je následující: maracujový džus 8/10, pomerančová šťáva s rumem a medem (ač to zní slibně) 3/10, zmrzlina s pivem (ano dohromady) raději nehodnoceno – pravděpodobně tu míchají všechno se vším a vydávají to za místní speciality. Před večeří jsme stihli obhlédnout ještě malý vodopád a pak jsme zažili malý ráj na talíři.
Holky se navečer ještě zvládly vysaunovat a zmasírovat ve vířivce, my kluci jsme plná břicha raději složili každý ve svém pokoji.
Pátek
První úplný den jsme odstartovali vyjezením celého snidaňového bufetu takovým způsobem, že obsluha nevěděla jestli má nové jídlo doplňovat, nebo ho před námi raději schovat. A protože jsme předešlého večera plánování nového dne moc nedali, zvolili jsme celodenní výlet na Pico Ruivo, nejvyšší vrchol Madeiry. Nechtěli jsme úplně obyčejnou jednoduchou cestu jen po chodníku, proto jsme zahájili cestu v Pico do Arieiro, odkud vede jedna ze 4 „turistických“ cest právě na nejvyšší vrchol ostrova. Výhledy z auta byly opět neskutečné a při vystoupání nad úroveň mraků jsme prostě museli na chvíli zastavit, abychom to mohli vstřebat nafocením přibližně tří tisíc fotografií. Článek na nejmenovaném webu turistickou cestu hodnotil jako 2x 3,5 hodinovou hřebenovou túru tam a zpět, víceméně po dlážděné cestě místy vysekané do skály, a s pár obtížnějšími úseky. Vhodné pro středně odolné turisty, což my samozřejmě jsme. Výškový rozdíl startu a cíle je pouhých 60 metrů, ale střed cesty je položen o zhruba 800 metrů níže.
První část trasy začíná pod obřím kulovitým radarem, ale od parkoviště to je na dlouhou dobu poslední stoupání. Zbylá část první poloviny tedy převážně klesá, a to po kamenných roztodivných schodech, spojených přechody po opravdu úzkých hřebíncích, doplněných o zábradlí z tenkého ocelového lanka, místy přetrženého. Střední a také nejnižší část cesty je pak opravdu zasekaná do skály, široká půl metru a vysoká asi metr a půl, možná dva… Se svými závratěmi jsem se raději se zalomeným krkem třel o skálu a pomalu postupoval vpřed prichytávajíc se lanka, neboť na druhé straně na mě čekala smrt zděšením z pohledu dolů. Životy všech turistů závisí opět a se vší vážností jen na tenkém lanku, uchyceném na kovových tyčkách, a za ním už je jen neuvěřitelně příkrý sráz dolů. Blé, bylo mi fakt zle. Nejlepší z této části byly alespoň pro mě tunely, kde je sice spousta vody, bez baterky není vidět nic, kromě pověstného světla na konci, ale unikl jsem pohledům ze srázu. V jedné proklatě temné části jsem svými vlasy detekoval blízkost ostrého výstupku ze stropu, což plešatý Polák přede mnou samozřejmě nemohl dokázat. Uštědřil si tak nehezkou krvácející ránu do hlavy, kterou mu Jája odborně ač s mírným stresem ošetřila. Mimo život ohrožujících nebezpečí se ale na této trase naskýtají úžasné pohledy do dáli, kdy se mraky přelévají jeden přes druhý a do toho vykukují špičky hor. Nic tak krásného až kýčovitého jsme nikdo nikdy neviděli.
V druhé polovině cesty už se začíná stoupat, a to typicky madeirským způsobem přímo vzhůru. Kamenné i kovové schody opatřené jen dalším lankem, trpícím únavou zhruba stejně jako Jája. Výstup byl neskutečně brutální, naprosto v rozporu s oku lahodícími výhledy. Pomalu mám začalo docházet, že návrat touto cestou zpět není reálné zvládnout. Už vůbec jsme nechápali, jak mohou protijdoucí být po vyčerpávajícím výstupu tak veselí, usměvaví a hopsat si po kamenech cestou dolů. Asi 500 m pod vrcholem je chata s občerstvením, ale to jsme si dopřáli až po zdolání nejvyššího bodu. Ten nabízel další až trapně líbivé pohledy do všech směrů a my samozřejmě museli vše zdokumentovat dalšími tisíci fotek. Pak přišlo těžké rozhodování, zda jít cestou zpět, nebo zkusit kratší a údajně snadnější trek na Achada do Teixeira. Problém byl hlavně v dopravě k zaparkovanému autu o kopec jinde, neboť autobusové spojení bylo nereálné. Nakonec zvítězil rozum a ochotný mladík v občerstvovací chatce nám zařídil odvoz taxíkem.
Cesta do Achada do Teixeira se ukázala jako nesrovnatelně snadnější, v podstatě šlo jen o 40minutovou procházku po chodníčku, něco jako pod vrcholem Sněžky. S radostí jsme naskákali do čekající žluté dodávky a nechali se vézt. Náš Nissan na nás už poctivě čekal na parkovišti pod radarem. Při jízdě na hotel jsme projeli víc než tucet tunelů, z nichž jeden byl výjimečně surový, jen otesané kameny lehce nahozené betonem s prosakující vodou, a hlavně jednosměrný – kdo dřív přijede, ten jede. Před večeří jsme si nemohli odpustit chvíli ve wellness, ale než uspokojení jsme se spíše trochu přidusili chlórem ve vířivce. Dnešní večerní menu bylo o něco slabší než předešlý den, ale i tak jsme každý zvládli tři talíře a pak už nic než spánek. (Dobrá, Jája zvládla ještě další koupání v bazénu!)
Sobota
Po budíčku následovaném panákem máminy slivovice přišla další půlhodina šampionátu v obžerství, ukončeného předčasně pro nedostatek potravin.
Nejprve jsme se dokutáleli pod naši první levadu zvanou Levada do Rei. Pro neznalé, levady jsou historické vodní kanály přepravující vodu z deštivější části ostrova na tu sušší, většinou spojené s chodníky nyní využívanými turisty. Hned zpočátku jsme byli mírně zklamaní, neboť levada byla úplně vyschlá. Jako mávnutím kouzelného proutku se o pár vteřin později ze zatáčky vyřítila hromádka suchého listí tlačená proudem kalné, ale později průzračně čisté vody. Pro naše namožené nohy byla téměř vodorovná procházka tak akorát, místy se pro zpestření túry objevilo nebezpečné zúžení chodníčku nad srázem, sem tam ze skály kapala voda a potkali jsme i kratičký tunel. Výhledy byly krásné, připomínající prozměnu indonéskou džungli, ale na místní poměry takové spíše průměrné. Překvapením byl vodopád asi 500 metrů před koncem, který zkrápěl většinu chodníčku, a tak jsme se každý nedobrovolně alespoň trochu namočili. Levada pak končí u horského potoka, ze kterého čerpá vodu. Délka tam i zpět dohromady asi 10 kilometrů byla tak akorát, aby se vodní kanál u nohou neokoukal.
Mírně hladovější jsme přejeli do městečka Santana, kde jsou pro turisty připravené krásně barevné repliky původních madeirských domečků. Zvenčí jsou domečky krásně načančané, ale o vnitřním vybavení jsme nezjistili nic, neboť interiér byl okupován obchůdky se suvenýry a alkoholem. Oběd jsme zkusili v nedaleké restauraci O Colmo, ale asi bych ji přes relativně kladné hodnocení v Google maps dále nedoporučil. Těšili jsme se na obří špíz na špejli, ale 4 malé kousky masa na dlouhé tyčce vypadaly hodně osamoceně. Naštěstí k nim byla vydatná příloha.
Poslední zastávkou byla druhá levada zvaná Balcões. Trasa cca 1,5 kilometru dlouhá je nezáživná, ale na samém konci je vytvořena vyhlídková terasa, kde se z nějakého důvodu drží značné množství drobných ptáčků. Naše krmení pro papoušky v konkurenci slunečnicových semínek vůbec neobstálo, naštěstí se nad námi znalejší turista smiloval a hrst nám jich věnoval. Díky tomu se i naše dlaně staly atraktivní přistávací plochou pro drobné letce a my se mohli radovat. Stačí jen na chvíli natáhnout ruku a vyčkat úplně v klidu, rozmazlení a už mírně obtloustlí ptáčci se sletí během pár minut.
Uťapkaní jsme před hotelem za zvuku hekání spíše vypadli z auta, dobelhali se na večeři a kolem osmé hodiny už pomalu zakončili den.
Neděle
Třetí a typicky kritický den jsme naplánovali „tak na pohodu“. Při snídani se mírně rozpršelo, ale přeháňka naštěstí rychle ustala. Prvním cílem byl tajemný les Fanal, ale kvůli častým cestám tunely se navigace mírně opozdila a další nejbližší odbočka byla až ve městečku Porto Moniz. Této chyby jsme využili ke změně pořadí cílů a z dvojky se stala rázem jednička. V Porto Moniz jsou totiž hezká sopečná jezírka, téměř přírodního původu. Výhodou dřívějšího příjezdu bylo i parkování zdarma, protože placené časy začínají až mezi 10. a 11. hodinou, takže na prohlídku ideální, a na koupání stejně nebylo dost teplé počasí. Jezírka jsou dvoje – jedny přírodnější s malými černými skálami doplněnými jen betonovými chodníčky a hrázemi, přičemž širšímu betonovému placu zde říkají pláž. Druhé jsou opodál a mají charakter spíše umělého koupaliště a jsou trochu více betonová. Na kouknutí a případné smočení hezké, ale léto bych zde trávit nechtěl.
Auto jsme tedy otočili zpět, a tentokrát jsem odbočku neminul. Cestou vzhůru jsme v Ribeira da Janela objevili další krásnou vyhlídku, dokonce s romantickou houpačkou nad útesy. O kousek dále se stává už jen příjezd k Fanalu řádně strašidelný, po nastoupání se jede skrze husté mraky a sem tam podél cesty vykoukne z mlhy kravská hlava. Parkoviště s grilovacím přístřeškem není těžké u cesty najít, ale vjezdu trochu bránily další divoké krávy. Celí zmatení z extrémní změny počasí jsme se nabalili vším, co jsme s sebou měli a udělali jsme dobře. Kromě husté mlhy v lese i fouká, je asi o patnáct stupňů méně než o pár kilometrů dále u moře a viditelnost je tak 50 metrů. Vyloženě značenou cestu jsme nenašli, tak jsme spíše sledovali mapu v mobilu, kudy se asi tak může chodit. Mezi křivolakými stromy, prý vavříny, se pasou krávy sem tam bučící z mlhy, vítr z větví a listů strhává vysrážené kapičky vody a celé je to takové mokré a pokryté kravskými lejny. Během focení se má žlutá bunda zalíbila jedné obyvatelce pastviny, naštěstí nebyla nijak agresivní a nechala mě v klidu odejít do dáli. Lesík není nijak veliký, takže jsme za chvíli byli na druhém konci, ale bez GPS už bychom asi cestu zpět na parkoviště nenašli. Atmosféra je zde neskutečná a kdo zde nezažil mlhu, jako by zde nebyl.
Pod kopcem jsme zastavili u vyhlídky na tři skály v moři Miradouro dos Ilhéus da Ribeira da Janela, a dále jsme pokračovali na lanovku v Achadas da Cruz. Z přilehlé vyhlídky Miradouro Calhau das Achadas jsme však uviděli, co jsme vidět neměli. Lanovka se skládá ze dvou kabinek a dvou stanic, toť vše. V prvních metrech se lano zalomí prudce dolů a překoná asi 450 výškových metrů, 600 metrů do dálky a sklon činí 98 %. Při pohledu na kabinku, která najednou zmizela kdesi pod útes se nám udělalo tak zle, že jsme se ani neodvážili do ní nastoupit. Užili jsme si tedy alespoň výhled, dali si toast a maracujový drink v místním občerstvení a pokračovali dále, směr hotel v Sao Vicente.
Na trase nás čekala ještě zastávka na jedné z mála písečných pláží v Seixalu. Pláž není ani moc velká, ani nejkrásnější na světě, ale má netradiční černý písek a nabízí koupání přímo pod horami. Následovala zastávka u vodopádu u silnice mezi tunely, kde nás chytla poměrně silná přeháňka a už jsme se raději vrátili na pokoj. Po večeři plánujeme ještě zavítat do městečka, kde každý večer rozsvěcí (možná ještě vánoční) osvětlení v ulicích a působí to celé úplně kouzelně.
Pondělí
Čtvrtý expediční den byl ve znamení velkoměsta. S plnými bříšky jsme nasedli do Qashqaie a zamířili směr Funchal, abychom unikli deštivému počasí na severu ostrova. Ještě před příjezdem do města jsme na skok zastavili na vyhlídce Cabo Girão, jeden z nejvyšších útesů na světě o výšce 589 metrů. Jako by ta výška sama o sobě nebyla dost hrozivá, chytré hlavy nad útesem vymyslely ochoz s prosklenou podlahou. Výhled určitě můžeme všichni doporučit, ale chce to kuráž. Nevýhodou jsou sjíždějící se davy turistů i nyní mimo sezónu, my naštěstí přijeli 10 minut před plným autobusem.
Ve Funchalu jsme auto zanechali v podzemním parkovišti nedaleko hlavních trhů. Sjezd do podzemí byl podobný spíše tobogánu, úzký a neskutečně strmý, ale auto přežilo ve zdraví a my také. Samotné trhy mi nepřipadaly nijak zajímavé, pár nahňácaných obchůdků s lákadly pro turisty, ale nic záživného. U trhů je také oblíbená ulička Rua de Santa Maria, plná restaurací a především pomalovaných dveří. Hezká je i široká nábřežní promenáda, ze které jsme měli možnost spatřit nejen gigantické výletní lodě. Na konci promenády je muzeum nejuctívanější hvězdy Madeiry – Museu CR7 Cristiano Ronaldo. Zde jsme se zvěčnili s fotbalistovou sochou v (snad) nadživotní velikosti podezřele nablýskanou v rozkroku. Autem jsme se dále přemístili k botanické zahradě Jardim botãnico de Madeira. Ve srovnání s květenou rostoucí všude na ostrově má botanická už málo co nabídnout, ale za návštěvu stojí. Navíc od ní vede lanová dráha na vrchol Monte, kde se nachází i stejnojmenný palác s tropickou zahradou v převážné japonském stylu. Na návštěvu je určitě potřeba vyhradit si minimálně dvě hodiny, protože relativně rozlehlý areál v prudkém kopci se skládá z milionů chodníčků, sošek, rybníčků, dekorací, mostků, plameňáků, vodotrysků a vodopádů… a i když je to celé asi další dost velký kýč, za vidění i za cenu téměř 13 euro stojí. Nás bohužel už tlačil čas posledního odjezdu lanovky, a tak jsme museli vše spíše rychle proběhnout a na nějaké kochání nebyl moc čas. Z nějakého důvodu jede totiž poslední lanovka dolů asi hodinu před koncem otevírací doby obou zahrad. Před cestou zpět na sever jsme se zastavili u sochy Ježíše Krista, který obdobně jako v Riu stojí s rozpaženýma rukama nad městem. S tím rozdílem, že tento je podstatně menší, a shlíží především na prázdný oceán. Na to, kolik lidí se u něj fotí, se zase o tak velký skvost nejedná, a navíc je bohužel (a snad dočasně) z jedné strany oplocený.
Po večeři jsme s Jájou ještě zavítali do centra São Vicente, kde vše stále vánočně září a hraje všemi barvami. V příjemném baru Pub O Corvo jsme si dali krátký drink s posezením venku a užívali si pohodu a klid, jelikož v ulicích městečka jsme byli téměř jediní.
Úterý
Úterní výlet jsme započali cestou na daleký východ ostrova. Malá odbočka na vyhlídku Miradouro da Portela nebyla v rámci toho, co je zde možné vidět, zase až tak úchvatná. Navíc značně foukal chladný vítr s drobnými kapičkami vody, a teplo interiéru auta bylo lákavější než pokukování po krajině. Rychle jsme naskákali zpět a dojeli až kam nás silnice pustila směrem k Miradouro São Lourenço nebo Baia d’Abra, kde začíná pěší trasa k majáku zvanému Farol de São Lourenço.
Parkoviště podél cesty se rychle plnilo, ale určitě zde není těžké najít místo k zastavení. U začátku trasy je také občerstvení a infotabule s informacemi o délce trasy a převýšení. Profil cesty vedené po zvětralé skále a místy po kamenných chodnících či schodech je zubatý více než žralok, a co chvíli se klesá nebo naopak stoupá. Problém pro turisty na vysokém útesu obklopeném mořem činí především ostrý vítr, který nejen že brzdí postup vpřed, ale dokáže i znamenitě měnit zamýšlený směr chůze a podrážet nohy. Značená trasa končí u baru pod hlavním cílem. Ač se na maják samotný dojít nedá, z posledního kopce se na něj hezký výhled a stojí za to se překonat a udělat těch pár (stovek) kroků vzhůru navíc. Celá krajina je na poměry Madeiry hodně vyschlá, bez vegetace a působí trochu jako z jiného světa. Přes udávanou trasu o délce 3 kilometry jedním směrem mi hodinky ukazovaly u auta zhruba dvojnásobek, čemuž odpovídal i čas potřebný na cestu. Kdo by si myslel, že se jedná o krátkou a snadnou procházku, šeredně by se mýlil. Celí vyfoukaní jsme se již podruhé rádi schovali do auta.
Cestu jsme dále směřovali trochu jižněji, na písečnou pláž ve městě Machico. To mi trochu více připomínalo takový ten typicky plážový resort, ale přecijen v malém měřítku. Pláž by se dala doslova kamenem přehodit. Využili jsme však nebývale teplého počasí a bezvětří, a alespoň jsme se prošli bosí po naveženém písku a smočili své unavené nohy v mořské vodě. Po krátkém nákupu proběhl ještě dlouhý nákup na trhu ve Funchalu a pomalu byl čas na návrat na večeři. Při průjezdu uličkami města jsme omylem dojeli ke křižovatce řízené protřelým profesionálem a než nás popohnal k průjezdu, prosvištěly před námi po vyasfaltovaném kopci dřevěné sáně. Auto jsme tedy na chvíli odstavili a vyčkávali, až proletí další. Některým „kočím“ se jízda vyloženě dařila a za křižovatkou úplně nadskakovali, někteří se mírnili, zachraňovali brzděním nohama nebohé pasažéry před nárazem do zdi. Celá show probíhá za běžného provozu, kdy jen chlapík s omšelou plácačkou STOP zastavuje před sáněmi dopravu v křižujícími směru.
V úplném závěru večera jsme zasedli na baru v São Vicente. Barabizna Porto de abrigo vyzdobená po historickém námořnickém a pirátském stylu se sudy a spoustou lahví vína měla úžasnou atmosféru. Paní barmanka vypadala netečně, jako by měla letitou praxi s opilými námořníky, ale ve výsledku byla milá a usměvavá. Ochutnali jsme konečně pravé desetileté madeirské víno Justino’s a byli jsme neskutečně unešení. Víno je ze sudů tak tmavé, že na první pohled nelze ani poznat, zda se jedná o červené či bílé, ale každopádně je hodně silné, trochu podobné rumu, a i to nejméně sladké „dry“ má v jedné sklence cukru víc než dost – pro mě tak akorát. Zajímavé je, že tří a pětiletá vína jsou kombinací bílého a červeného, zatímco desetiletá jsou lisovaná a stáčená dle odrůdy bílá suchá a polosuchá a červená sladká a polosladká. Na závěr večera nám bohatě dvě sklenky stačily a byli jsme rádi, že jsme trefili správný hotel.
Středa
Poslední den naší turistické dovolené jsme završili procházkou podél levady Moinho jedním směrem a podél levady Nova směrem druhým. Ještě než jsme autem dojeli ke startovnímu bodu u kostela de Lombada, odbočili jsme z hlavní silnice na vedlejší, snad i uzavřenou cestu a jediným cílem: projet pod vodopádem. Cesta byla hodně rozbitá a skrze podivné tunely, ale zanedlouho naší panoramatickou prosklenou střechu zkropil vodopád Dos Anjos, který jsme pro velký úspěch projeli pro jistotu třikrát.
První polovina levadové cesty byla sice hezká, ale nijak výjimečná, natož pak v samém začátku, kdy se následuje jen betonový žlab a není kolem ani příliš zeleně. Cestou je samozřejmě spousta zajímavých výhledů a stékajících potůčků tvořících malé vodopádky, ale prostě nic úžasného, co se na tomto ostrově očekává. Na nejvzdálenějším konci je pak další malý vodopád a posezení, ale také to není nic dechberoucího. Zato cesta zpět, na kterou se šplhá po asi 200 schodech je o tisíc procent záživnější, řekl bych až moc. Ač obě levady vedou v podstatě nad sebou, Nova, ta vyšší, je zřejmě stavěná podle jiných standardů. Půlmetrový chodníček klikatící se podél vodního kanálu je hodně často bez zábran proti pádu, přičemž svah pod ním je místy kolmo dolů několik desítek, možná i stovek metrů. V některých místech se i zde vyskytují tyčky spojené ocelovým lankem, ale nebývale často jsou přetržené, ohnuté, ulomené nebo prostě vyvrácené ze svahu. V kombinaci s mými závratěmi z výšky jsem měl hodně co dělat, abych se v některých místech neplazil po zemi jako had. Další možností by bylo sundat boty a brodit se levadou v ledové vodě, ale nakonec jsem vše úspěšně zdolal. Jája si na hraně života a smrti hopsala až podezřele lehce a dost často na zbytek výpravy musela čekat. I přes tato úskalí je celá levada Nova tak nějak hezčí a lepší než ta spodní zvaná Moinho. Navíc se zhruba uprostřed prochází za vodopádem a cesta je zasekaná do skály, na což navazuje asi dvousetmetrový tunel pro trpaslíky. Vodopád byl opravdu krásným zážitkem a za pár závratí určitě stojí.
Místo oběda jsme si u auta dali jen housky od snídaně a chtěli jsme pokračovat další levadou, tentokrát zvanou 25 fontes, neboli 25 pramenů. Při stoupání do hor se ale značně zkazilo počasí a dámská část výpravy ze zadních sedaček začala vydávat nelibé zvuky. Museli jsme proto plán přehodnotit a sjet z hor na sluncem zalité pobřeží. Calheta nabízí nepůvodní pláž s pískem z dovozu, ale upřímně nechápu, proč neobjednali lepší. Mezi jemným pískem je dost štěrkových hrubých kamínků a všude kolem jsou obří betonové krychle jako vlnolamy. Madeira prostě není žádný ráj pro polehávání u moře. V Ponta do Sol jsme zavítali do stejnojmenné restaurace / kavárny, kde obsluze trvalo vyrobit tři kafe a tři drinky zhruba hodinu, z toho jedno kafe nedonesli a jeden drink popletli… Naštěstí počasí bylo krásné a výhled na moře skvělý. U auta na nás čekal nemilý lísteček za nezaplacené parkování za stěračem, ale po hodině nervózního klikání na portugalských stránkách se mi podařilo nedoplatek uhradit a snad se vyhnout pokutě. Câmara de Lobos byla naší poslední zastávkou. Malebné městečko na pobřeží prý navštívil sám Winston Churchill a občas jej okupují tuleni, mimo jednoho graffiti jsme ale žádného neviděli.
Čtvrtek
Poslední smutný den naší dovolené už znamenal jen sbalit kufry, odborně je naskládat do auta tak, aby bylo skrze zadní okno alespoň trochu vidět a vyrazit na letiště do Funchalu. Naše představa, že cestou ještě stihneme nějaký kratší výlet nebo zajímavou zastávku se značně zredukovala, neboť moc času nazbyt nebylo. Jeskyně, kterými je Sao Vicente známé, jsou bohužel z důvodu „rekonstrukce“ uzavřené a je přístupné pouze vulkanické centrum s výstavou a nějakým filmem. To nás úplně nezlákalo, a tak jsme alespoň u letiště našli vyhlídku, která je sotva pár metrů od konce runwaye. Zajímavostí Funchalského letiště je právě dostavěná část runwaye nad mořem na obřích pilířích, aby bylo letiště o něco málo bezpečnější než v minulosti. Tento megalomanský stavitelský počin se ukázal jako naprosto vyhozené finance, neboť všechna letadla, která jsme viděli vzlétla i přistála dříve, než dosáhla sotva poloviny dráhy. Lepší výhled jsme nalezli z parkoviště od čerpací stanice Repsol, právě nad první polovinou dráhy, ač za plotem. Po pár zajímavých fotkách se náš čas už nachýlil a byli jsme nuceni vrátit zapůjčeného qashkaie. Naštěstí na něm důkladná kontrola neodhalila žádné škrábance a zůstal stále jako nový, a nás už čekalo jen odbavení zavazadel a 5 hodinový let domů.
Výjezd z německého parkoviště byl zřejmě kvůli nepoužití QR kódu při vjezdu mírně komplikovaný, ale od závory se po neúspěšném pokusu o výjezd bleskurychle v telefonu ozval anglicky hovořící pracovník, který nám výjezd umožnil. Parkování jsme totiž platili předem se značnou slevou asi 80 %, takže jsem opravdu doufal, že nebudu muset platit celý týden parkování za plnou cenu.
Madeira byla naprosto úžasná a i když nebyly všechny dny úplně plné, myslím, že ještě další týden bychom zde měli co objevovat. Více informací k navštíveným místům najdete v samostatném článku.