Sicílie – Palermo a Catania

Odlet z Prahy ve 22:15 značil, že po příletu na letiště Falcone – Borsellino už bude nejspíše tma a většina Italů bude na party, nebo v posteli. To nám také trochu zkomplikovalo půjčení auta, neboť všechny místní půjčovny otevírají až v 7 hodin ráno, nebo si za půjčení mimo otevírací dobu nechají řádně zaplatit zhruba trojnásobek ceny samotného půjčovného. Možnosti dopravy z letiště jsou omezené i přes den (kyvadlový bus, taxi a nebo jiné taxi), v noci se značně redukují jen na taxi, ale naštěstí nás zachránila dvojice z nejmenované levnocestovatelské webové stránky. Dohodli jsme se na sdíleném transferu objednaném z ubytovacího zařízení, a rovnou nám i rezervovali vedlejší pokoj, abychom nemuseli ve 2 hodiny ráno shánět hotel s otevřenou recepcí. Už tak pozdní let se bohužel ještě více zpozdil, a já jen doufal, že se hodinové čekání neprotáhne až do rána. To už bychom si rovnou mohli půjčit to auto…

Ve 2:00 jsme dosedli na runway palermského letiště a jako malé děti si nás vyzvedl postarší Ital se svou Kiou. Ve 3 hodiny jsme vyčerpaní zalehli do podezřele krátké postele v B&B Ai Tintori.

Sraz na snídani s novými kamarády jsme odložili až raději na půl desáté a naše italsky mluvící spolucestující zjistila, že se máme najíst za obdržený poukaz ve vedlejší kavárně. Poukaz nás každého opravňoval k objednávce 3 produktů z 10, ať je to káva, croissant nebo koláček. K mém překvapení přede mnou přistál relativně plný a chutně vypadající talíř se 3 houstičkami s párkem a koláček. K mému druhému překvapení na stole nepřistál už žádný další talíř, tedy bylo jasné, že se jedná o naší objednávku pro celý stůl a budu se muset podělit…

(ne)Najezení jsme zamířili blíže k centru města. První zajímavost jsme pro jistotu vůbec neviděli. Na „náměstí“ Quattro canti se totiž zrovna natáčel film a cesta byla uzavřená. Díky vynucené odbočce jsme ale mohli vidět i praetoriánskou fontánu a z nedaleké střešní terasy se nám za pár euro poštěstilo shlédnout na většinu Palerma z výšky. Tím v podstatě začal náš celodenní objevovací výlet. Dalším důležitým objevem byly trhy, a hned následujícím bankomat. Jen jeden ze tří vypadal důvěryhodně alespoň tak, jako že nás neokrade okamžitě při vložení karty, a tak jsme šťastní odešli s peněženkami plnými bankovek zpět na trhy. Mimo nákupu pistáciového pesta a koření jsme využili i pouliční restaurace k získání oběda. Všichni byli k mému údivu z nějakého důvodu nadšení výběrem z čerstvých krevet, ryb a podobných pochutin. Na mě zbyla studená caponata (směs lilku, cibule, pravděpodobně papriky a oliv s bůh ví čím). Trochu posilněni (někteří více) jsme výlet nasměrovali ke Cattedrale di Palermo, kde se po zastávce na kafe s Nutellou naše čerstvě spojené cesty na chvíli rozešly. My jsme totiž chtěli navštívit katakomby dei Cappuccini. Zážitek vskutku nevšední, ale ve srovnání s Paříží dosti bez atmosféry. Sušená těla jsou uložena v rozlehlém sklepě, většinou „postavená“ podél stěny, nebo položená na policích. Oblečené mrtvoly jsou ale dost často vycpané senem, což trochu kazí dojem. Každopádně Jáju to celé vzalo natolik, že z toho měla palpitace na srdci, ať je to cokoliv… Se spolucestujícími jsme se setkali tedy až po tomto zážitku, a cestou za nimi nás málem unesli mafiáni. Nebo jsme se spíš dost lekli, když v křižovatce těsně před námi zabrzdilo auto, zatarasilo nám cestu a vyskočil z něj chlap.. hrklo v nás slušně, nicméně určitě slušný pán jen potřeboval rychle vystoupit. Cesta zpět do centra zapadlými uličkami nás utvrdila v tom, jak dobře si v Čechách žijeme. Odpadky všude, polorozpadlé stavby, chodník neprůchozí takovým způsobem, že se chodci motají v hustém provozu, prostě Srí Lanka a třetí svět. Zpět v centru je už ale pro nás vše zase v pořádku.

Procházení katedrál nás k večeru zmohlo, a při cestě k ubytování se nám konečně naskytla příležitost prohlédnout si dříve filmaři uzavřené náměstíčko se 4 fontánami. Na pohled pěkné, ale na natáčení bych ve městě našel i fotogeničtější místa. Cestou jsme nakoupili drobné zásoby občerstvení a na večeři využili příjemného posezení na střešní terase našeho ubytování. Závěr večera byl ve znamení super koktejlů v La bodeguita del mojito. Tedy až na mé mojito „Fidel“, to zas tak úžasné nebylo, ale zřejmě má nedobrá volba variace oblíbeného drinku.

Středeční vstávání bylo ve znamení balení na delší přesun po ostrově. Skromná snídaně byla pro změnu doplněna o neschopnost obsluhy, ze 6 objednaných pochutin dorazila správně snad méně než polovina, přesněji spíš 2 tousty by nedorazily vůbec a namísto pohodového jídla bylo nervózní čekání a přikusování za chůze na nádraží. Zde se naše cesty se spolucestujícími rozešly. My vyrazili autobusem společnosti Prestia & Comandé trochu nesmyslným směrem zpět na letiště. Půjčení auta v Palermu totiž stojí asi desetinásobek toho, za jakou cenu nabízí vůz letištní autopůjčovny. Výhodou je i to, že nemusíme platit přirážku za různá místa půjčení a odevzdání vozu, neboť z letiště máme v plánu za 3 dny návrat domů. Rezervovaný nejlevnější vůz k zapůjčení „Citroen C1 nebo podobné“ byl samozřejmě skrytý Fiat Panda. Když jsme s díky odmítli nadstandardní pojištění za cenu srovnatelnou se samotným půjčovným, paní za přepážkou se začala tvářit velice nepříjemně a vysvětlila nám, že 90 % vozů se vrací poškozených… Ani tak nás nepřesvědčila a zůstali jsme u předem zaplaceného pojištění „bezstarostné cesty,“ kryjícího doufejme vše potřebné. Ještě než jsme vyjeli z parkoviště, ozvali se nám stáří známí spolucestující, se kterými jsme byli odloučení už 2 hodiny, s nevídanou nabídkou. Že prý jestli bychom jim nepůjčili svou kreditní kartu k půjčení jejich auta, že je půjčovna (Brid) vypekla a chce po nich kreditku a nebo solidní příplatek, o kterém se předem nikdo nezmínil. Po dvoudenní známosti se zaručit svou kartou za cizí auto neznělo jako ten nejlepší plán na světě, ale jako dobráci jsme dojeli do inkriminované autopůjčovny, že zkusíme něco vymyslet. Veškeré plány naneštěstí ztroskotaly na naší nutné přítomnosti při odevzdání vozu zpět, u kterého bychom samozřejmě vůbec nebyli, ale půjčovna na tom trvala. Možná nám to zachránilo budoucí trápení s vypořádáním škod na voze, ale určitě to našim milým spolucestujícím přineslo nečekanou díru do rozpočtu.

S naší Pandou jsme vyrazili směr Catania, kousek pod sopkou Etnou. Italské stavitelství nezná mezí a hranic, a tak někoho napadlo, že bude nejlepší řešení postavit asi tak 180 kilometrů dlouhý most mezi Catanii a Palermo. Z 200 kilometrové trasy se tak většina drží alespoň pár metrů nad zemí, a to leckdy úplně zbytečně. Dalším dobrým nápadem zřejmě bylo prověření stavu mostů. Z těch 180 kilometrů jsou všechny totiž úplně katastrofální a ve vzduchu drží silou vůle. Celá trasa je tak dočasnými značkami svedena buď na levý nebo pravý jízdní pás, zřejmě právě pro to, aby se jelo po tom lepším. To každopádně přináší věčné kličkování mezi kužely a nepříjemné pohledy do strany na ztrouchnivělý beton tvořící nosníky pro vedlejší jízdní pruh. Pracovalo se na zhruba 300 metrech celého úseku :⁠-⁠)

Příjezd do Catanie nás prvním dojmem naprosto rozladil. Šílená italská doprava na třetí, špína, celkově nepěkné město… Naštěstí alespoň ubytování @KEP je velmi útulné a milá paní domácí nás vybavila všemi potřebnými informacemi, včetně pozvání do jejich baru Casa Cape níže v ulici. Pozdní oběd jen Barilla omáčka s těstovinami a hned jsme se mohli vydat do víru velkoměsta – k neuvěření je, že zde mají i místní metro s 11 zastávkami. Jedno z hlavních náměstí máme jen pár minut chůze od apartmánu a při prvním pohledu se nám rozsvítily oči – civilizace! Katedrála, dlouhá rušná ulice via Etnae a spousta obchůdků působí v kontrastu s okolím až neuvěřitelně. Jen stačí udělat krok špatným směrem a stará známá hektická a zaneřáděná Catania je zpátky… Večer jsme zakončili u příjemného koktejlu právě v Casa Cape a byl to za ten den zaručeně nejlepší zážitek. Ještě než jsme zmerčili nápis nade dveřmi, už na nás zběsile mávala paní domácí a nechápeme, jak nás v davu lidí vůbec poznala. Příjemné pouliční posezení ve vintage stylu a nešizené koktejly nám udělaly radost, stejně tak jako drobnosti k zakousnutí – olivy, oříšky a chipsy.

Následujícího dne jsme nastartovali Pandu, čekající poslušně v postranní uličce a nastavili navigaci směr lanovka na Etnu. Vyjet ven z města se ten den ukázalo jako to nejjednodušší řízení ever, protože dojet zpět mě stálo šedivé vlasy i chlupy až na zadku… Pod stanici lanovky vede na Itálii relativně normální, ale klikatá cesta, což již tradičně ocenila Jája. Tentokrát jí ale hustota a šílenost provozu nedovolily převzít otěže do svých rukou a tak jen tiše trpěla a snažila se nezvracet. Pod lanovkou jsme úspěšně zvolili špatnou cestu k parkovišti, ale díky tomu se naskytla příležitost nechat auto neplaceně stát o pár metrů níže u kraje silnice. Doufal jsem, že nás nikdo neodtáhne, což se ukázalo jako plané obavy a my tak ušetřil cenných 6 euro… U spodní stanice nás odchytil informátor nabízející 4 možnosti výstupu – čtyřkolkami kamsi do dáli, sami jen k lanovce (obousměrně za 30 € na osobu), offroad busem o kousek výš za 68 € a s průvodcem až na vrchol za 75 €. Když jsem se nechal zlákat na vysokohorský výstup, všichni průvodci už tou dobou utekli a nám nezbylo než se vydat vzhůru lanovkou na vlastní pěst. Jako správní Češi jsme ignorovali zákaz opouštění nadmořské výšky 2 500 mnm a s roztroušeným davem jsme se táhli do kopce k nejbližšímu kráteru. Ten nám zaprvé poskytl krásný výhled na nejvyšší vrchol Etny, a zadruhé při pohledu dovnitř vrátil Jáju do domácího prostředí Ostravy. Některá místa totiž kouří, hřejí a vychází z nich pára jako ze staré dobré haldy Emy. Nicméně sopečné kopce nabízí úplně jiný rozměr tohoto zážitku. Vše je navíc podtrženo haldami sopečné strusky, po které se téměř nedá normálně chodit. Nemá totiž žádné pevné podloží, ale celý kopec je spíše podobný obří hromadě štěrku. Štěstí nám přálo, a celou dobu našeho sopečného putování bylo krásně slunečno a relativně teplo, i když oproti přímořskému vzduchu o cca 10 stupňů méně. Až při cestě zpět se celý kopec zahalil do mraků a později příchozí neviděli zhola nic.

Následující zastávkou měla být Taormina, město s antickým divadlem a dalšími památkami. Nicméně řízení po úzkých silničkách a šílených vesničkách, bez značení hlavních cest a s Italy neznajícími hodnotu lidského života, jsem byl po hodině tak vyčerpaný, že jsme raději sjeli jen k nedaleké pláži a konečně se vykoupali v moři. Původní odhad navigace 50 km a 2 hodinky jízdy se mi zdál nějaký divný, ale v půli cesty jsem moc dobře pochopil, že věděla víc než já. Svou přítomností jsme tak navýšili obsazenost pláže u města Fondachello přibližně o 50 %. Až strašidelně rozlehlá oblázková plocha nevykazovala téměř žádné známky života, mimo 2 postav asi 300 metrů daleko. Voda nás příjemně překvapila, byla čistá, osvěžující ale ne studená a nikde žádné chaluhy. Stejně tak i pláž, ač byla neobydlená, tak narozdíl od zbytku ostrova nebyla pokryta odpadky a harampádím. Pro děti a na týdenní dovolenou určitě velké NE, ale jako odpočinek na pár hodin super. Vtipné je především vylézání z moře. Mírné vlnky neustále podmílají nohy a oblázky kloužou zpět na mořské dno, což dělá téměř fyzicky nemožné překonat metrový násyp nad hladinou. Než jsme se se dostali ke svým ručníkům, už se začaly sjíždět rybářské lodě hledající nějaké vorvaně na mělčině. Pokračování v cestě jsme zavrhli s představou, že v klidu po dálnici dojedeme zpět domů a projdeme si zbytek Catanie. Nic není tak jednoduché jak by se mohlo zdát. Myslel jsem si, že dálniční systém s mýtnými branami chápu – buď je zpoplatněn vždy úsek mezi sjezdy, a nebo se při vjezdu obdrží lístek a při výjezdu se podle vzdálenosti spočítá cena. Při nájezdu na dálnici byly k dispozici jen 2 pruhy, nad nimi cedule s označením „Telepass“, otevřené všechny závory a zelená na semaforech. Přišlo mi to zvláštní, ale co s tím nadělám, jinudy se jet stejně nedalo. Bohužel nás navigace přinutila sjet hned na následujícím výjezdu kvůli koloně a nehodě. Po 5 minutách alespoň trochu normální jízdy jsme byli opět vyhnáni z ráje. Navíc se paní u mýtné brány nepozdávala absence „vjezdového“ ticketu a tak nám napálila asi nejvyšší možnou cenu, tedy nás každá minuta jízdy po dálnici stála jedno euro. Zbylých 20 kilometrů odhadovala navigace na 45 minut, ale zřejmě kvůli dálniční zácpě z toho bylo podstatně více. Doteď nechápu, jak jsme se tím mumrajem dokázali procpat až domů bez nehody, každopádně po zaparkování jsem byl zpocený více, než po hodině ve fitnessu a zralý na panáka.

Poznámka ženy: Když jsme se vraceli na ubytování a Petr zahlásil: Jé! Máme vychlazené pivo v lednici, myslela jsem, že mě šálí sluch! Můj chlap je nadšen z alkoholu! U nás doma totiž chlemtám jenom já :-D. Prohlížela jsem si ho nejistě, jestli není nemocen, avšak nezdál se. Zřejmě ho divoká jízda autem připomínající spíše motokáry natolik odrovnala, že i on hledal únik v lihu :-D. Touhle vzpomínkou se budu bavit jistě ještě hodně dlouho. No Péťo, tak vyprávěj dál, umíš to mnohem lépe jak já.

Po večeři jsme se vydali na další procházku po městě s cílem najít nějaké trhy. Prošli jsme desítky uliček, ale většina z nich byla spíše strašidelná, než přívětivá. Kouzelná byla především via Santa Filomena, nad hlavami sedících strávníků svítí malé žárovičky a všichni zde vypadají, že si užívají atmosféru města. Každopádně trhy nikde, maximálně rybí smrádek… To nám přišlo divné, tak jsme se zastavili na další skvělý drink v Casa Cape a optali se hostitelů. Trhy jsou prý u náměstí, začínají brzy ráno a končí zhruba v poledne, večer jsou nahrazeny zahrádkami restaurací – to vysvětlilo i neskutečný nevysvětlitelný smrad v některých místech.

Ranní balení, snídaně, nechat vše v Pandě a hurá na trhy! Opět jsme se dočkali nepředstavitelného zážitku. Kdo byl v arabských zemích, ani by nevěřil, že je v Itálii. Trhovci se překřikují jeden přes druhého, nádoby s mrtvými rybami jsou postavené všude možně, tající led s sebou odnáší i rybí krev a vše se mísí na zemi s odřezky. To do večera samozřejmě uschne a je zde možné rozložit zahrádku se stolečky a židličkami. Jestliže jsem doteď ryby neměl rád, tak po tomto smrdutém zážitku se k nim ani nepřiblížím. Vůbec nechápu, jak si někdo může dobrovolně koupit zdechlou rybu smrdící na sto honů „plavající“ v nádobě se špinavou kalnou vodou, a pak si libovat jakou pochoutku to má k snědku. Impozantní byli ale mečouni se svými dlouhými ostrými čumáky, těch bylo na ledových stolech položeno několik a něco podobného by plavec v moři potkat určitě nechtěl.

Ještě než se nám úplně zvedly žaludky, zakoupili jsme alespoň oregano a zamířili do botanické zahrady. Výstava rostlin „Orto Botanico di Catania“ je součástí místní univerzity a přístupná zdarma, což také odpovídá úrovni údržby. Nečekali jsme mnoho, ale zdejší rostliny nejsou úplné skvosty, působí zanedbaným dojmem a navíc veškeré rybníčky a vodní nádrže byly plné brčálově zeleného žabince. Tropický skleník je vlhčen až do úplného extrému, kdy rozprašovače ze stropu chrlí vodní tříšť takovým způsobem, že i Stephen King se svým hororem Mlha by mohl závidět. Viditelnost je zhruba na 2 metry, ale z rostlin které jsme poznali, jsme většinu viděli i venku mimo skleník. Mě spíše zaujaly bující plísňové kultury, kam oko dohlédlo (předpokládám a doufám, že to nebyly obří chomáče pavučin). Krásná je expozice kaktusů, ale ze dvou třetin nepřístupná kvůli „stavbě“, nicméně široko daleko se v okolí písčitého chodníčku nic nestavělo… Z toho co jsme měli možnost vidět, nás rozhodně potěšily několikametrové urostlé sloupovité exempláře i obří „grusonci“ (echinocactus grusonii).

O hodinu později jsem se s Pandou úspěšně vysoukal z malé skuliny mezi zaparkovanými vozy, a vydali jsme se na cestu směr letiště Palermo. Výzejd z Catanie mě stál dalších pár šedivých vlasů a připadal jsem si jako na pouťovém autodromu. Šup sem, šup tam, tři pruhy do jednoho, pár nepochopitelných předností a byli jsme z nejhoršího venku. Jízda po napodobenině dálnice složené ze ztrouchnivělých mostů už mi připadala jako úplná pohoda. Každé tři vteřiny se ozvalo tudum – tudum a auto nadskočilo vždy, když jsme přejeli vymletou dilatační spáru. Pravidelnost tohoto zvuku příštích 70 kilometrů byla jako balzám na duši. Abychom nejeli tři hodiny v kuse, naplánovali jsme si ještě zastávku do horského města Enna. Prudký výjezd do města potrápil nejeden slabý motůrek maličkých italských aut. Ennu antičtí stavitelé postavili na skále ve výšce 950 mnm a je z něj krásný výhled na okolní krajinu a další „skalní“ město na protějším kopci. Parkovací hodiny jsem ke spolupráci přesvědčit nedokázal, ale naštěstí jsme na náměstíčku zastavili zrovna v době blízké polednímu stání zdarma. Za návštěvu určitě stojí Rocca di Cerere, skála na samém konci města, která nabízí právě úchvatný pohled do dáli, a také výhled na místní hrad Castello di Lombardia. Čas nás mírně tlačil, tedy jsme do hradu pouze nahlédli, cestou jsme nakoukli do katedrály, dali si na náměstí v jediné otevřené restauraci rychlý těstovinový oběd, a pokračovali jsme dále. Jáje v Gran Café Russo moc chutnalo, já měl své těstoviny trochu nahořklé, ale pro nějaké remcání nebylo moc času. Nejbližší nájezd na dálnici byl, jak jinak než kvůli špatnému technickému stavu, zavřený. Navigace nás, také jak jinak, navedla na místní silničky a serpentiny z kopce udělaly Jáje v bříšku po obědě moc dobře. Kupodivu nezvracela, ale zvuky vydávala divnější než Panda při překonávání rozbitých cest. O půl hodiny už se ozvalo stará známé tudum – tudum a frčeli jsme do Palerma. Systém značení pruhů mi dělal mírné potíže, protože nový asfalt byl značen jen jednou dělící čárou na dva pruhy, ale starý asfalt byl rozdělen na pruhy tři. A to se střídalo naprosto náhodně několik kilometrů, doplněné ještě o nepředvídatelně umístěné šrafování kam se nemá jezdit. I přes všechny nástrahy jsme pokořili statistiku a zařadili se mezi TOP 10 % řidičů půjčených aut. Tedy alespoň dle statistiky paní v půjčovně, která nás v úvodu přesvědčovala a varovala, že se 90 % vozů vrací poškozených.

Nepodařilo se nám provést online check-in, takže jsme znervózněli a kolemjdoucí Češi nás informovali, že dostali zprávu ohledně stávky zaměstnanců, a že budeme rádi, když odletíme. Check-in na místě ovšem proběhl naprosto bez problémů a první stupeň nervozity opadl. Nervozita level 9 000 nastoupila vzápětí kvůli převáženým lávovým kamenům z Etny – měli jsme je v batohu, ale netušili jsme zda se smí vyvážet. Na informacích nikdo nepracoval a Jáju napadlo zeptat se na volné přepážce „special security check“, do čehož se mi moc nechtělo. Pracovník přepážky sám nevěděl, každopádně při informaci, že máme v batohu „lávové kameny koupené na trhu“ nezavolal policii, což bylo první dobré znamení. Druhý pracovník nám potvrdil, že malé kameny mít můžeme, ale pro jistotu batoh Jáje proskenovali rentgenem a přinutili ji kameny ukázat. Ta zrudla a utrpěla další palpitace na sdrci, ale pro památku z dovolené by klidně položila život. Rentgenová i fyzická kontrola byla úspěšná, dostali jsme svolení a mohli jsme volně pokračovat k běžné odbavovací kontrole, kde obsah našich batohů snad ani nikoho nezajímal. Letadlo kupodivu odletělo téměř na čas a nás už čekal jen hořkosladký návrat do domácích podzimních teplot a deště.

Foto z našich cest najdete i na Instagramu @ttimetotravel.