Desátý den naší dovolené znamená, že jsme se přehoupli přes polovinu. A už se vážně těšíme až budeme v civilizované společnosti 🙂
Vstávame v 5:25 a v 5:30 jsme nastoupení na snídani. Snídaně byla jedna z lepších, navíc alespoň místní hutnější palačinky. V 6:00 nás nabírá domluvený chlapík (pan domácí nám jej zajistil), který má umět anglicky a ukázat nám krásy Srí Lanky směrem k Nuwara Elyia, respektive k parku Hortons plains. Chtěli jsme se podívat do parku a na nějaké vodopády tím směrem, stejně tak i třeba na další čajovou plantáž, kterých jsou kolem mraky. Vyrážíme tak brzy, abychom všechno stihli, protože podle pana domácího je možné buď jen park, nebo jen okolí Nuwara Elyia, ale obojí se při snídani v 8 stihnout nedá. Muž ale moc sdílný není a s angličtinou je na tom snad hůře než většina místní populace. Postupně se rozednívá a my stavíme na odpočívadle naproti prvním vodopádům. Výhled je krásný, ale pořád je to jen kratičká zastávka u cesty a vodopády jsou na protější hoře. Druhé vodopády jsou o kousek dál, v podstatě ten samý případ. Když už se blíží osmá hodina, zastavujeme na nákup vody u prvního otevřeného obchůdku. Je zde spousta holubů a já mám pro tento den první zásah přímo do ruky s peněženkou. Stoupáme blíže k Hortonovým pláním a oba dva nás dostihuje potřeba toalety. Zkoušíme to u nějakého hotelu, neúspěšně. O kousek dál zastavujeme u restaurace u cesty, vlezeme zoufalí dovnitř a bába křičí „we closed!“ a mizí kdesi v útrobách budovy bez další odezvy… Opodál stojí nějaký domek, tak ho řidič šel neúspěšně obhlédnout, a nakonec zastavujeme u lesíka. Podrobnosti vynechávám, ale Jája stihla zpozorovat i pijavice, fuj. Ani jsme si kvůli tomu tlaku v břiše moc nevychutnali krásy koloniálních staveb v okolí cesty. Ještě se nám naskytla příležitost prohlédnout si vlak, kterým za dva dny pojedeme, na přejezdu.
Podle mapy jsme už v parku, ale oficiální vjezd je až za velmi klikatou a strmou cestou. Vstupné přesně 42x diskriminuje zahraniční turisty, místní pouze za 60 rupií… Navíc servisní poplatek, a ještě daň, super odrbávka. Legálně okradeni dojíždíme k centrálnímu parkovišti a necháváme řidiče čekat. Míříme dle ukazatelů na Baker’s falls a World’s end. Jsme ještě nasměrování na check point, zde probíhá druhá kontrola lístků. Mimo jiné nám zde prohledali i všechna temná místa důkladněji než na letišti a zjišťují přítomnost plastů. Nic plastového, co by někdy mohlo připomínat odpadek do parku totiž nesmí, a vzhledem k povaze místních, se tomu později vlastně ani nedivím. Nás to ale stojí pár nepříjemných chvil a kontroloři před námi šermují nožem a úplně není jasné co chtějí – vody jsou zbaveny etiket, sušenky jsou přesypány do papírových sáčků.
Po kontrole jsme se dostali až na rozcestí a zde jsme zvolili směr, kterým šly skupinky před námi. Zpočátku je zima na dlouhé rukávy a fičí vítr, ale postupně se otepluje a my chytáme bronz na ruce a na krk. Park je v nadmořské výšce přes 2000 m, to mu předurčuje trochu netradiční vegetaci oproti zbytku ostrova. Po překonání několika brodů a rozbahněných úseků (z velké části suchou nohou) se před námi objevuje zvláštně otevřený prostor. Blíže zjišťujeme, že to je první mini Konec světa – plošina a kolmý sráz o výšce 270 metrů. Důvěřujeme prastarým srílanským betonovým konstrukcím a jdeme se podívat až na kraj, výhled je impozantní. O několik stovek fotografií později pokračujeme za plnohodnotným Koncem světa, ten je asi 500 m dále. Zde je sráz snad 870 metrů. Z té hluboké propasti vidíme jen útržky v mezerách mezi mraky, ale i tak je to zážitek. Mlha se navíc valí směrem vzhůru a vytváří zajímavý efekt. Vyjíme pár sušenek z papírového pytlíku a jde se dále, směrem k pekařovým vodopádům Baker’s falls. Na cestě se přihodil první karambol, Jája už nepokračuje dále suchou nohou. Tak dlouho vymýšlela cestu kolem bahna, až se málem vyválela celá. Při mytí nohou v řece alespoň posloužila jako fotografka skupince turistů, fotka na mostě z koryta řeky určitě vynikne v jejich albu. Vodopády jsou krásné a voda sprchuje vše kolem, tak raději fotíme jen telefony, respektive tím Jájiným vodotěsným. Cestou zpět už pociťujeme únavu – i když není nadmořská výška nějak extrémní, dýchá se nám při chůzi do kopce hodně špatně. Horské slunce navíc opaluje podstatně víc než přímořské, a tak se z bronzu stává spíš rajčatová červená i přes vrstvu krému se SPF 30, a to je teprve poledne! Cesta zpět stála jednu suchou nohu i mě, bohužel mám na túru tenisky, tak je raději v řece od bahna nemyju. Řidiče potkáváme u auta a za autem hned jelena, po motýlech jediný živočich námi spatřený.
Jedeme klikatou cestou zpátky a řidič povídá cosi, jako že vodopády jsou daleko, jestli si nechceme prohlédnout město (Nuwara Elyia), domluva je těžká a něco jsme tedy odsouhlasili a doufáme, že se taky najíme zas v nějaké místní restauraci jako s Kumarem. Parkujeme, jdeme kolem asi 4 restaurací ale pan řidič zalézá až do 5. Ptáme se na výběr a mají snad jen Rice and curry, divím se, že to ještě můžeme vidět. Jídlo pálí a není špatné, ale je toho jen jeden talíř namísto 7 misek a kopce rýže. Řidič u vedlejšího stolu mezitím zdlábnul rukama své a zmizel ven. Nás nepříjemně překvapuje účet, 1460 rupií je tak o 1000 víc, než by se dalo od podobné restaurace čekat. Kam nás to proboha vzal? Mistra dobíháme a ten nejistě odpovídá, že za jídlo platil asi 250… Nakonec se ukázalo, že zmetek připsal své jídlo na náš účet a nenápadně nás nechal zaplatit 400 za své curry, jako by se nechumelilo. Jája celá září jak je rozpálená do běla a jdeme raději na poštu poslat pohledy domů. Ještě zkoušíme Viktoriiny zahrady, ale vstupné 30x dražší než pro místní nás pro tento den už nadobro odradilo a jedeme domů do Hattonu, rozladění, že tu nejsme nic jiného než chodící kasičky.
Při pokusu o rezervaci vlaku nám ochotně sdělili, že je na 4 dny dopředu vyprodáno a musíme zkusit chytit místa v den odjezdu na vlak v 7:30, to by měly ještě být k dispozici.
Při sprše na pokoji mám na noze divný černý chuchvalec, který se ne a ne pustit. Až později nám došlo, že jsem měl nejspíš přisátou pijavici aniz bych cokoliv cítil, protože očištěné místo začíná krvácet a nechce s tím přestat.
V noci půjdeme na Adams peak, takže ve městě uháníme nějakého rozumného tuktukáře, ale částky jsou relativně vysoké nebo se tváří, že moc nechápou ani o čem se bavímev. Výběr necháváme raději na panu domácím. Úkol i cena jasná a nic víc tentokrát nečekáme. Odjezd v 01:00, Jája dává budík na 12:45, já raději na 00:45 a jdeme si před tím odpočinout…
