Ranní vstávání už nás trochu ničí, tentokrát budík na 6 hodin, rychle dobalujeme a o 15 minut později překonáváme s vypětím všech sil dva schody a cpeme se snídaní. Pokaždé máme drobnou změnu, dnes dostáváme kokosový med na rotti palačinky.
O 30 minut později už s batohy na zádech valíme pěšky na nádraží, na vlak v 7:30. Lístky pro oba stojí 230 rupií, i když na lístku je napsané 90 a jsou to spíš takové malé kartonové kartičky…
Nějaký vlak přijíždí pár minut po sedmé a za lokomotivou jsou i nějaké nákladní vagóny, tak se příliš dovnitř nehrneme, ale domorodci říkají, že jede směr Ella. Naskakujeme trochu nejistě dovnitř a ptáme se, kam si s těmi lístky můžeme sednout – první třída samozřejmě nepřipadá v úvahu – a jsme nasměrováni ze třetí třídy do vedlejšího vagónu druhé třídy. Přesně v 7:13 odjíždíme. Vlaky nejsou o nic horší než ty, co jezdily ještě před pár lety na trase Praha – Cheb, navíc jsou vybaveny větráky na stropě a mají modernější led osvětlení a čistější sedačky. Akorát na područkách chybí obložení, takže jsme se během cesty párkrát pěkně křápli do loktů a stehen. Cesta je naprosto nádherná, hezčí už v být nemůže a jsme z té krásy oba dojatí – poznámka ženy: ukápla i nějaká slzička. Dieselová lokomotiva sice čadí víc jak uhelná elektrárna a v tunelech se nedá dýchat, ale cesta mezi plantážemi je prostě úžasná a všude kolem je neuvěřitelně zeleno. Koleje se mírně vlní a odhaduji, že rychleji než 50 km/h nejedeme, a ani bych asi rychleji raději nejel, už tak to celkem hází.
Stojíme nějakých 40 minut v Nanu-oya a těsně k okénkům vlaku přichází muž hlásící každému „oooo štroberých“, pokládá svůj košík na rám okna a ukazuje své jahody v malém balení za 250 rupií. Raději odmítáme a nedočkavě poposedáváme na sedačkách.
V první zatáčce vidíme, že delší zastávka byla kvůli výměně nákladních vagónů za lokomotivou. Vlak se taky značně naplnil, převážně bělochy. Cestou jsme si vzpomněli na náš přejezd přes koleje pár dní zpět – svítí červená světla a před námi tři auta. První to psychicky nevydrží a před uzavřením závor projíždí, další vzápětí za ním. Závory se začínají zavírat, ale náš řidič už čekat nehodlá a ještě se procpe, na druhé straně přejezdu je naštěstí volný prostor pro průjezd vedle uzavřené závory… Proč a kam tak spěchal nechápeme, ale zděšení jsme byli řádně.
Většina trati je v nadmořské výšce kolem 2000 m.n.m. a zhruba do poloviny cesty využíváme opět KLM deku, později k poledni je už horko a hlavně asi o 1000 m.n.m. metrů klesáme.
Jedeme běžným osobním vlakem, takže cesta trvá pěkně dlouho a už nás celkem bolí zadnice. Po 4 hodinách nám zbývá jen jediná zastávka, ale vlak se rozjíždí směrem zpět. Vyhybčí asi zaspal a poslal nás na špatnou kolej, kus od nádraží zastavujeme a najíždíme správně. Ella se blíží a v ubytování už nás očekávají. Doteď nikdo nechtěl vidět lístky, takže strach, že budeme sedět špatně byl úplně zbytečný. Po zastavení se vyvalí většina vlaku ven a samí turisté. Při odchodu z nádraží se teprve ozývá „tickets“ od menšího chlápka stojícího u průchodu. Tak takhle to funguje!
Místní tuktukáři jsou turisty pěkně rozmlsaní a odvoz asi kilometr k ubytování nám nabízí za minimálně 400 rupií, že prý je to do kopce a špatná cesta… Prdíme na ně a raději se projdeme. Dnes chytají křeče do nohou pro změnu Jáju a začíná v kopci baletní představení. Nic hrozného, bolest za chvíli přechází a jdeme si prohlédnout pokoj. Místní mají takový zvyk nám pokoj vždy ukázat a představit co kde je, dostáváme i na výběr namísto objednaného ještě jeden nový pokoj, ten se Jáje líbí víc a tak se zde zabydlujeme.
Spodek domu ještě není hotový, ale vršek je nejspíš úplně nově vybudovaný. Srílančané mají takovou divnou vlastnost, že když už něco funguje nebo trochu vypadá, tak proč to dodělávat za další prachy – mimochodem v koupelně mají ještě stále obaly na kachličkách 🙂… Tím se řídí v podstatě vše, například v pokoji máme sloupek u zdi s ubrusem a květinou. Pod tím je ale ještě schovaná hromádka suti a cihly bez omítky. Dostáváme čaj a sušenky a jdeme se pokochat výhledem do džungle. Jája se ještě s paní domácí neobratně baví o durianu a jackfruitu a kde je sehnat. Nedbá mého pokynu, aby na paní domácí mluvila stručně a jednoduše, paní angličtinu ovládá hodně skromně. Ta odešla zřejmě s nedorozuměním a se slovy, že řekne manželovi, načež o chvíli později leze muž před naším balkónem na strom a jeden obří jackfruit trhá.
Jedeme se podívat na Rawana falls, krásné vodopády kousek od Elly. Cestou míjíme zase nespočet opic i s mláďaty a smečky psů. U vodopádů se to turisty jen hemží, voda stříká všude a my se prodíráme po kamenech k lepšímu výhledu. Zůstáváme víceméně oba suší. Cestou zpět se stavíme u menšího jeskynního chrámu, prý je starý 2500 let. Ella je město hodně turisticky zaměřené, je tu bělochů více než místních. Jsou tu i krámky plné zbytečností a suvenýrů, které ve většině jiných měst nejsou vůbec vidět. Na druhou stranu je příjemné být alespoň trochu mezi svými. Bohužel nás po výšlapu na Adams peak tak bolí nohy (hlavně lýtka), že nějaký výlet do okolních kopců raději vzdáváme a obhlížíme jen nejbližší okolí. Naše nově oblíbené kottu rotti tu samozřejmě mají a my jsme tím pádem s večeří spokojení. Turistická verze v základu nepálí, ostrou omáčkou si ji ale můžeme vylepšit – Jája také neodolá a zkouší co vydrží. Zpět jdeme nově objevenou zkratkou po kolejích a opět se ukazuje srílanský stavitelský um. Koleje se vlní jako dva hadi a navíc mě zaráží, že pražce pod Jájou tak rachtají. Některé z nich totiž vůbec neleží v zemi, ale levitují zavěšené na kolejích, při průchodu se to celé hýbe a nechápeme jak po tom může vlak vůbec jezdit…
Na pokoji večer dostáváme opravdu jackfruit, nejprve se ptáme, jestli se jí syrový – to prý ne, ale můžeme ochutnat pár kousků na talíři, co vypadají jako obří stroužky česneku – naprosto nejedlá záležitost. Asi o hodinu později klepe paní s miskou plnou pálivé směsi s jackfruitem. To už nám chutná o dost víc.
Zítra nás čeká další přesun, tentokrát za jižními plážemi, tak snad to bude lepší než Trincomalee na severu…
