13. den začínáme snídaní na balkóně s výhledem na palmy, banánovníky a jackfruity. Paní domácí donáší věci skrz pokoj až na stolek a kromě obvyklých věcí jako ovoce a vajíček se objevilo i dhal curry. Jáji nejlepší snídaně.
Sbalení vyrážíme hledat bus č. 31 směr Mirissa, respektive Matara, do Mirissy až nejede, ale je to jen kousek. V půlce cesty na zastávku se vracíme tuktukem na pokoj, Jája zapomněla někde hodinky. Nalézá úspěšně uprostřed postele splývající s dekou a necháme se dovézt na zastávku. Cítíme se tuktukářem okradeni, cesta v hodnotě sto rupií nás vyšla na 300 a ještě nás vysadil jinde a snaží se nám vetřít do přízně nějaký soukromý bus za 4000. Raději jdeme na místo, které nám poradili včera v restauraci, bus by tu měl být v 9:30. Nervózně vyhlížím, usmálo se štěstí a bus vážně přijel. Průvodčí nám naložil batohy do skrytého místa v zádi, mezi brambory, zelené fazolky a kytky. Přesně v 9:26 odjíždíme.
Cestujeme z hor k moři, takže pochopitelně klesáme, a to hodně rychle. Motor hučí jako padající letadlo, brzdy kvílí a hoří, ale to řidiči nebrání řezat zatáčky jednu za druhou. Vedle patníků, které míjíme asi tak o 30 cm je sráz hloubky Mariánského příkopu a já mám lehkou závrať kombinovanou s nepříjemným pocitem paniky. Jája je toho ušetřena, sedí přes uličku a dolů nevidí. Naštěstí proběhla i krátká modlitba u pocestného Buddhy, takže jsme v suchu a nemůže se nám nic stát. Pod kopci si sesedáme a seznamujeme se s německým párem sedícím před námi. Trochu na styl jízdy valí oči, ale zkušeně jim vysvětlujeme, že tahle jízda je z těch lepších. Během pauzy na vychladnutí brzd jsme se podělili o své zážitky a dozvěděli se, že jižní pláže jsou opravdový ráj, tak snad se taky dočkáme…
Po 14. hodině jsme konečně v cílové destinaci a u moře. U autobusového terminálu je na ostrůvku nějaký chrám, s pevninou ho pojí zavěšená kovová lávka a my zjišťujeme, že docela dost fouká. Vítr na lávce nebere jen čepice, ale rovnou i vlasy. Boty si v chrámu sundávat ale nechceme a tak lovíme tuktuk do Mirissy, asi 12 km daleko. Řidič neumí anglicky ani slovo a nechápe ani moc kudy podle mapy, ale veze nás takhle daleko za 600 rupií – oproti ránu velký nepoměr.
Populace začíná bělat a je to tu opět dosti turistické, ale ne tak nepříjemně jako v Elle. Ubytování Molly’s house je super, asi 100 m od pláže a nemůžeme jinak než to jít hned omrknout. V plážové restauraci si dáváme turistický oběd – malé porce a vysoké ceny, ale před námi se po těch dlouhých cestách otevírá slunný písečný ráj. Doslova.
Pláž je nádherná, vane příjemný vítr a písek jemňoučký a voda má ideální teplotu. Odpoledne jsme strávili asi hodinu a půl skákáním do metrových vln a okukovali jsme surfaře, zkusíme to v příštích dnech taky. Na druhém konci pláže je ostrůvek Parrot rock, vypadá hezky a my se k němu přes vlny brodíme s batohem a telefony. Naštěstí jsme věci uchovali suché a můžeme v klidu vylézt po rozpadající se cestičce. Je vyztužená bambusovou konstrukcí a dlouho zřejmě už nevydrží, ale výhled na pláže a západ slunce zeshora je skvělý. Konečně ten zasloužený relax! Cestou zpět už všechny restaurace vytáhly stolečky na pláž a židličky míří směrem na oceán. Poklidná hudba, hořící svíčky a osvětlení palem podtrhují skvělou atmosféru.
I když je to na pláži hlavně pro turisty, má toto místo stále své kouzlo. Všichni na večer posedávají u stolečků a stejně jako my s drinky pozorují vlny valící se ze tmy až k našim nohám.
