Dnes ráno jsme si šli půjčit skútr, že prý je to dobrý nápad, je potřeba to v okolí řádně projet a prozkoumat a kdo nejezdí, jako by nežil. Lehké zaškolení a první zkouška jízdy vlevo může začít. Po 14 dnech to už není tak nepřirozené, takže jsem se úspěšně i mohl vrátit nabrat Jáju. Smrt malém nastala po 2 minutách jízdy, kdy proti nám vyjel autobus. Ten Jáju visící mi za krkem tak vyděsil, až nadskočila a značným způsobem znestabilizovala už tak nestabilní skútr. Jedeme směrem na západ podél pobřeží, prý jsou tu super pláže, kde budeme jako v ráji a navíc sami bez turistů. Splýváme s místní dopravou a zatím to jde. První odbočka vlevo bez problémů a řadíme se do správného pruhu. O chvíli později se do našeho pruhu kousek před námi zařadil protijedoucí autobus, to už jsme nadskočili oba, naštěstí to těsně před námi vzal zase do svého pruhu, ale viděli jsme všechny svaté. První odbočka k pláži byla výzvou do kopce a zase z kopce, brzdy zafungovaly a my našli zapadlý zlatavý kousek břehu. Bohužel nás úplně nevzal za srdce, nebylo to zde ani příliš hezké a písek byl hrubý. Cesta zpět do kopce znamenala nutné snížení hmotnosti, takže Jája od půlky šla pěšky a mě skútr uvezl – poznámka ženy: moc vtipné… O něco dále se rozprostřela velká pláž podobná té v Mirisse, jen je zde mnohem víc stánků se surfy a loděmi. Posbírali jsme nějaké mušle, které u nás nemáme, a pokračovali raději opačným směrem. Chtěli jsme totiž dojet až k jednomu chrámu, který jsme zahlédli cestou autobusem. Po asi 30 minutách provoz značně zhoustl a mě je hodně nepříjemné jet ve dvouproudové tlačenici, když ani nevidím do zrcátek a vše v nich vidí Jája – poctivě hlásila co se za námi děje. Přehodnocujeme plán, strašně nás bolí zadky a takhle tam asi živí nedojedeme – parkujeme a jdeme se najíst, cestou koukáme po nějaké tašce nebo batohu na suvenýry. Zkoušíme, jaké to je jíst v Pizza Hut, a je to špatné. Pizza sice chutná, ale výběr značně omezený obsahem chilli papriček ve většině menu. Bereme pizzu střední s popisem pro 2 osoby a čekáme… Na stole nám přistál koláč velikosti pivního podtácku, možná trochu větší. To nám k obědu rozhodně nestačilo, ale co se dá dělat… Chceme tedy už alespoň někam k vodě. Cestou Jája zahlédla odbočku, tak zkoušíme naše štěstí, ale zase nic. Pláž sice fajn, akorát v moři jsou nějaké obří betonové kvádry znesnadňující vstup. Celí už otrávení nebezpečnou dopravou kolem to bereme pomalu zpátky, že se tedy vykoupeme, ať máme změnu, na té surfařské pláži. Ve větru přehazujeme kraťasy za plavky a jdeme na to. Po půl hodině ve vlnách se shodujeme, že to tu není nic moc, ale pro surfaře je Wligama určitě ráj – vlny jsou mnohem delší a táhlejší než u nás, takže i jízda na prkně musí být záživnější.
Raději jsme se pobalili a dojeli zpět do naší zlaté krásné Mirissy si na večer ještě trochu zpravit chuť.
Shodli jsme se, že většina našich pokusů najít něco lepšího skončila nezdarem a nejspíš si to tu ještě o den prodloužíme, Kosgoda na nás snad počká.
