Hlavní město Colombo jsme si nechali na poslední 19. den našich cest.
Ráno ze včera objednaná snídaně na terase, Jája v anglickém stylu vejce se slaninou, já ve srílanském stylu kokosové roti se smaženou nepálivou cibulkou. V klidu sbalit věci na cestu a kolem 10. hodiny pro nás dorazil tuktuk. Na nádraží nás poslali počkat, že lístky až 15 minut předem! Cesta vlakem už nás nijak nevykolejila, byla spíš nudná. Jája ale ve spěchu naskočila do nákladního vozu a nešlo skrz něj projít do osobního, naštěstí vlak stál déle než tři vteřiny jako průměrný autobus. Cesta vede podél moře – na jednu stranu hezký výhled, na druhou stranu do vnitrozemí bylo vidět nespočet chudých polorozbořených stavení. U Kolomba se dřevěné chatky významně přiblížily ke kolejím, až má člověk pocit, že do nás musejí narazit. V pozadí se jako kontrast rozprostírá řada mrakodrapů a mnoho rozestavěných vysokých budov. Jízda tuktukem mezi autobusy nám nechyběla a v hlavním městě je doprava zase hooodně hustá, tak jsme nepříjemně očouzeni a přiotrávení do obličeje mířícími výfuky. Ubytování Luxury home stay je v domě nějakého bohatšího mladíka, není sice úplně čisté, ale zato prostorné a nabízí vše co na složení hlav před odletem potřebujeme. Kolem nohou se nám často motá malý mops Tutu, dokonce se nám na chvíli přišla ukázat i jeho o poznání větší maminka Masha. Je fajn vidět psa, který je něčím mazlíčkem.
Do města zpět bereme bus a vystupujeme u trhů. Tady mají ovoce, koření a nejsmradlavější sušené ryby na Srí Lance. Dostali jsme tip na suvenýr shop, ale ceny desetkrát vyšší než běžně nás neberou. V tom na nás začal povykovat nějaký rozumně vypadající chlapík – prý nám ukáže čaje i suvenýry za 200 rupií – s radostí naskakujeme. Baví se s námi vcelku normálně, ukazuje kde co cestou je a co se staví, až nás dovezl do nějakého zlatnictví s pár maskami.. nějak nás nabídka suvenýrů nenadchla a jedeme dál prý do lepšího a levnějšího obchůdku, ale je to zhruba stejné… U čajů byla i přednáška který je z čeho, a nakonec jsme si i nějaký vybrali. A že nás tedy vezme na nějaký trh, ať si vybereme nějaké větší cetky než náhrdelník z rezivějícího bílého zlata. Náš výlet ale bleskurychle skončil, když přišlo na placení. Chlapík, kterého Jája označila za přátelského začal vyvádět, když zjistil, že máme posledních 700 rupií. I když chápeme, že nás vezl dál než bylo původně v plánu, očekávali jsme, že se dohodneme na nějakých 400 a za zbylé 300 by nás mohl slušně přiblížit k domovu. Navíc jsme se několikrát ptali, ale vždy otázku placení nějak smáznul. Ale že prý na nás taky čekal a navíc pronájem tuktuku s průvodcem je za minimálně 1500 rupií na hodinu! No, skončili jsme v dešti na chodníku s taškou suvenýrů, azyl nám poskytl blízký obchůdek s dalšími čaji. Uber ve formě UberTUK zde naštěstí funguje spolehlivě, tak jsme vyrazili domů s „oficiálně“ měřenou příjemnou cenou zaplacenou kreditní kartou. Doma jsme ze sebe s radostí smyli špínu všedního dne a trochu si odpočinuli. Další Uber nás dovezl na letiště, asi o 30 % levněji než nám nabízeli ve městě, navíc relativně novým malým Daihatsu s kufrem akorat na jeden batoh. Na letišti nás už žádné komplikace nečekaly, snad doletí v pořádku i naše batohy a budeme šťastní.
Odlet 02:10 místního času.
