Kapitánský deník, zápis 9.
Rádi z nesympatického Trincomalee prcháme do vnitrozemí. Sice už tolik neprší, ale prostě se nám tu nelíbí.
Snídaně stála za prd, ubytovatelova žena prý ale dělá skvělé.. jedno smažené vejce a tři toustové chleby i sama Jája odsoudila s tím, že by je zvládla lépe. A to je co říct 🙂
Stavíme první rozumně vypadající tuktuk a frčíme na autobusák. Tady kupujeme ještě 2 vody a nasedáme směr Kandy. Autobus se zdá celkem normální, alespoň podle toho co jsme zde zatím viděli. Po předchozí zkušenosti zabíráme místa hned vpředu za řidičem, to by nemuselo tak skákat… Řidič se chvílemi mlsně otáčí za Jájou, občas i za jízdy. Rychlá zastávka u silničního pomníčku k pomodlení a chraň nás na cestě Buddha. Řidič jede hlava nehlava, auta v protisměru uhýbají co můžou a znělková lodní siréna rozráží dopravu blokující náš pruh… Jáji Kinedril zabírá a je spíš ospalá, zato mě je z toho co se odehrává půl metru před čelním sklem hodně šoufl. Ze 4,5 hodiny jsme jeli snad 6, hlavně že stavíme na každém rohu… Alespoň jsme udělali radost malé holčičce a podělili se s ní o naše čokoládové sušenky k obědu.
Autobusové nádraží v Kandy je naprosto šíleně poddimenzované, v případě že ho vůbec někdo k tomuto účelu navrhoval… Autobusy se tu tlačí ze všech stran do všech směrů a mezi nimi se prodírají lidé a my s batohy… Rozhodli jsme se pokračovat do vnitrozemí, do horského Hattonu. Autobus jezdí každou chvíli, tak se jdeme ještě najíst. Já už jsem pořádně nevrlý, ale nakonec jsme do restaurace dorazili a dáváme si alespoň kuřecí sendvič s hranolkami. Ne moc lokální jídlo, ale kdo by taky zvládal pořád jen rýži 🙂
Pokoušíme se přežít v mumraji autobusů, což se i bez vážnější psychické újmy daří a po pár pokusech nacházíme spoj Kandy – Hatton. Bus je asi starší, bez nějaké výzdoby a chybí i všudypřítomné větší či menší reproduktory s indickou hudbou.
Sedačky i ulička se rychle plní a my jsme nucení se uskromnit jak to jen jde, s batohy na klíně. Ať se snažíme sebevíc, své dlouhé nohy rovně před sebe nedostaneme, a tak i naši přísedící mají jen část své sedačky…
Šílená cesta plná zatáček končí a my smrdíme jak bezdomovci, naštěstí na nás Hatton působí pozitivně už od příjezdu. Jsme tuktukářem dovlečeni do restaurace a nelitujeme – kottu (nebo nějak podobně) je super a trochu pálí (takže vlastně Jája trochu lituje). Po jídle honem do ubytování, už se nemůžeme dočkat až shodíme batohy a smradlavé oblečení. Pokoj je naštěstí hezký, majitelé příjemní a ve společné místnosti potkáváme dvě slečny z Francie, mající hodně podobné plány i cestu jako my. Konečně příjemný večer. Ještě vyprat zatuchlé věci a půjdeme se podívat na místní festival. Ráno vyrážíme brzy na výlet…