Jsme tu opět s dalším rychlovýletem. Vánoční dárek v podobě letenek a ubytování na 2 noci v pařížském hotelu Marena (říkám mu Mařena) se v pátek odpoledne proměnil v realitu a bez větších zádrhelů jsme s Ryanairem kolem 17:00 dosedli na letiště Paris Beauvais. To slovo Paris v názvu je hodně nadnesené, protože i sama Wikipedie uvádí, že Beauvais je město asi 90 km severně od Paříže… Zhruba stejné, jako letět do Prahy, ale přistát ve Varech. Naštěstí Francouzi přemýšleli a z letiště jezdí přímý autobusový spoj navázaný na odlety/přílety letadel. Jízdenky koupené online v předstihu zafungovaly a o hodinu a dvacet minut později už jsme celí bledí vystupovali na Porte Maillot v Paříži. Z dřívějších zkušeností vím, že doprava ve městě je relativně hustá (i v přeneseném smyslu slova), ale řidič si vyloženě vychutnával postrkování nárazníkem do aut stojících v koloně a několikrát jsme raději zavřeli oči, abychom nebyli svědky cyklistické sekané.
Metro jsme zkrotili relativně snadno a brzy jsme našli i ubytování. Hotel Marena nás hodně mile překvapil. Rezervace přes AirBnB ve mně evokoval spaní u někoho v obýváku, ale jedná se o regulérní ubytovací zařízení s nonstop recepcí. Interiér je takový typický francouzský, uličky úzké sotva na šíři ramen, ale pokojík moc hezký, nově zařízený, a vybavený lépe než jsme čekali. Ještě večer jsme se vytrmáceli po schodech na nedaleký Montmartre a Sacré-Coeur, od kterého je krásně vidět velká část Paříže a po tmě jsme vytušili, kde nás asi tak zítra čekají body zájmu.
Sobotní ráno jsem zahájil průzkumem trhu. Vstupenky na katakomby jsou jako „last minute“ o polovinu levnější, a když byly hned na dopoledne volné, bylo rozhodnuto. Po domácí snídani (Jájin mrkvový perník) jsme úspěšně dojeli na zastávku Denfert – Rochereau, pro změnu vlakem RER. Ten kupodivu stejně většinu času jel pod zemí, takže nápad, že alespoň uvidíme okolí, trochu nevyšel… Nástupní budova Gare du Nord (Severní nádraží) je skvostný přestupní uzel asi 20 různých linek a jeho podzemí musí vypadat zhruba jako ementál. Vstup do katakomb jsme našli rychle, a pro sestup do podzemí jsme si vzali i jednoho audio průvodce. Cesta štolou k hlavnímu úložišti kostí je neškodná, jen trochu nízká a doprovázená výkladem o historii vápencových dolů. Francouzští chytrolíni si kámen na všechny obří stavby na povrchu vytěžili z asi 25 metrové hloubky, nadělali 300 kilometrů tunelů, a pak se divili, že se jim město propadá… Nicméně tunely před téměř 200 lety vyztužili a využili je pro uložení koster přibližně 6 milionů lidí z dob morové nákazy. Průchod kolem takového množství kostí, navíc pěkně srovnaných, zajisté zanechává rozporuplný dojem. Určitě se jedná o jednu z věcí, které je nutné vidět.
Přesun číslo dvě nás dostal na dosah Eiffelově věži. Bohužel jsme cestou narazili na hazardního skořápkáře. Poloha míčku pod kelímkem nám připadala vždy úplně jasná, a tak když na nás zahalekal, ať napravíme omyl dalšího z turistů a otočíme jeden ze zbylých dvou kelímků, zdálo se to jako dobrý nápad… No, ale zas tak dobrý nebyl. Celý prostor pod Eiffelovkou je obehnaný plotem a zdí z plexiskla, vstup možný jen po důkladné kontrole. Připadali jsme si jako doma, na hradě je to úplně stejné. Při kontrole si mě Jája rychle vyfotila, což v žádném případě neuniklo pozornosti dozorkyně a přinutila jí obě fotografie poctivě vymazat, prý kvůli bezpečnosti. O chvíli později jsme se pěšky po schodech vydrápali až do druhého patra věže, a to bez žádného čekání ve frontě na vstup – skoro k neuvěření. Vrchol byl bohužel z důvodu oprav uzavřený, ale na polovinu ledna naprosto příkladné slunečné počasí nám poskytlo krásný výhled i tak.
Oběd jsme pořídili nejlevnější v McDonald’s, a následovalo putování k Invalidovně. V polovině cesty mě Jája přinutila osedlat Lime e-kolo, kterým jsme se dovezli až před zlatavou kupoli Invalidovny. Úplně mě ten rozviklaný bazmek nenadchnul a navíc jsem při jízdě trochu vymrznul, takže jsem jej rád zase odložil u silnice. Odtud jsme se pak vydali přes Louvre a Tuillerijské zahrady pomalu zpět na hotel a hlavně na večeři. Najít nějakou restauraci s rozumnou cenou a normálním jídlem také nebylo úplně hračka, ale po chvíli chození po okolí se zadařilo.
Nedělní ráno jsme zahájili bohatou snídaní v hotelu. Jako typičtí Češi jsme se nacpali vším, co se do nás vešlo. S plnými břichy a sbalenými batohy jsme využili dopoledního slunce a zavítali na věž Sacré-Coeur. Úzké točité schodiště bylo trochu klaustrofobické, ale pohled na Paříž ze střechy baziliky je nádherný, a z věže ještě lepší. Dále jsme se vydali do Galerie Lafayette, sice se jedná o obchodní dům, ale má zajímavou zdobenou kupoli. Nevynechali jsme ani Notre Dame, alespoň na podívání z venku, protože kvůli požáru je uzavřený. Cílem dne byl Vítězný oblouk, na cestě jsme však prošli kolem Louvre a mě napadlo, že lístky se kupují až uvnitř. Tak jsme využili liduprázdného vstupu a podívali se alespoň dovnitř známé pyramidy a mírně se ohřáli. Skrze Tuillerijské zahrady a dále po Champs Elysées až ke světoznámému Vítěznému oblouku uprostřed obřího kruhového objezdu. Minimum lidí u vstupu a během deseti minut jsme byli na vrcholu. Pozorovat nesmyslnost francouzského kruhového objezdu je divadlo k popukání. Přednost mají ti, kdo na něj vjíždí a 6 neoznačených pruhů se mísí křížem krážem, což vyvolává naprosto nepochopitelné dopravní situace. Znalci vědí, že z oblouku je vidět obelisk na Place de la Concorde a za ním menší oblouk u Louvre. Co jsem netušil je, že novodobá Archa (Le Grande arche) tuto linii prodlužuje z druhé strany a moderní čtvrť La Défense je tak spojena s historií. Protože nám do odjezdu autobusu ještě zbývalo pár hodin a nohy nás příšerně bolely, dojeli jsme metrem přímo pod zmíněnou Archu. Budova a celá čtvrť jsou opravdu velkolepé, ale do pařížského stylu úplně nezapadají a působí spíš jako sklo-betonove peklo, kde jsou denně mučení úředníci v open office prostorech. Jája zatoužila po kávě a Nespresso butik jí nadchnul, ale po deseti minutách jsme mimo kapslí žádné tekoucí kafe nezískali a raději jsme Francouze nechali na pokoji. Poslední zastávkou byl Mc Donald’s u autobusového terminálu a po jídle už přímo na letiště. Tady nás ještě potrápili před příchodem ke kontrole. S údajně neplatnými boarding passy jsme byli odkázáni na check-in přepážku, kde problém neshledali, ale další pán nás nasměroval na jinou přepážku, kde jsme se prokázali covidovými certifikáty, dostali jsme do ruky malý papírový lísteček a najednou jsme mohli projít… Význam této operace jsme nepochopili, ale podobně trpěli všichni letící do Prahy.
Tímto jsme završili náš víkend a o půlnoci jsme byli v ČR. Díky absenci většiny turistů jsme si ušetřili několik desítek hodin čekání ve frontách na vstup. Za dva dny jsme toho stihli víc, než by v hlavní sezóně bylo možné za téměř celý týden.
