Včera večer jsme se nakonec najedli a začal liják s bouří, dokonce nám v guesthousu vypadl proud. Z nějakého důvodu se podařilo jej nahodit až po bouři, i když všude jinde šel, ale to už byla tma a celkem pozdě… Získali jsme pár lahví s vodou na cestu a šli chrnět s vidinou šílené autobusové cesty do Kandy…
Cesta autobusem
Ráno opět smažené vejce a tousty, pak rychle chytit tuktuk na autobusový terminál. Nečekaně nám vše vyšlo, na první pohled jsme si všimli cedule s nápisem Kandy a u ní hned autobus. Po potvrzení řidičem, že jsme správně se usazujeme na sedačky pro 3 lidi (rozuměj 2 větší Evropany) a vyráží se. Platba podle nastudovaných materiálů opravdu probíhá až za jízdy, 550 rupií za 2 lidi. Cesta 3,5 hodiny, naštěstí se nezavírají dveře ani okna, takže je v buse dýchatelno. Z počátku na každé zastávce přistupují další cestující, až je ulička nacpána k prasknutí. Asi v půli cesty se bus vyprázdnil a začalo být zase trochu lepší klima (ne, klimatizace tu ale vážně není). Cesta je hodně zdlouhavá, a hlavně se silnice vine v horách, takže spousta zatáček (ještě, že si Jája vzala Kinedril:-)), pomalé stoupání a krásné výhledy z otevřených dveří.
Lidé naskakují i vystupují v podstatě za jízdy, nebo kde se naskytne příležitost při zpomalení. Pak se třeba z ničeho nic zjeví u nástupu muž s obřím košíkem, který mluví sinhalštinou a nabízí cibulové velké kroužky s nasekanou fialovou cibulí uprostřed košíku. Doprava je tady opravdu chaotická. Autobusy se tady předjíždí zběsile, troubí na sebe a je jim vlastně úplně jedno, že jedou stejnou rychlostí vedle sebe v protisměru a proti nim jede další…
Jsme v Kandy
Po příjezdu na místo se nás ujal místní tuktukář, udělal nám zastávku na jídlo u kterého Jája zase brečela (zajímavé že jí každá porce rýže s curry tak dojme) a dovezl nás do ubytování – Cloud Inn na kopci nad Kandy. Pokojík vypadá super, jen je zde mnohem více komárů, naštěstí v zásuvce je elektrický RAID odpuzovač komárů!
Vyrážíme do města, ke chrámu s Buddhovým zubem, hned po příjezdu mě obchodník navléká do látky a za půjčení chce 300, prodej za 800 rupií… Procházející pán nám ale řekl, že u chrámu půjčují šátky na zakrytí kolen zdarma, že to kupovat nemáme… No nakonec jsme stejně jeden půjčili za 200, jelikož mě bez toho stráž ani poblíž chrámu nepustila. V jedné z místností probíhal nějaký obřad a mnich nás nalákal blíž. Pak někam zašel a když vylezl, udělal nám za nesrozumitelného mumlání tečky (spíš šmouhy) na čelo a prohlásil celkem nekompromisně „two hundred“… Dali jsme mu jednu stovku a šli jsme raději dál. Chrám jsme obešli, ale lístky za 3000 rupií nám přišly celkem dost, tak jsme prošli co šlo a vydali se do chrámu s bílým Buddhou shlížícím na město z protějšího kopce. Vyšli jsme jiným vchodem a mě zapůjčený šátek zůstal, do dalšího chrámu se bude hodit. Pěkně jsme si cestou mákli, ale výšlap stál za to (tuktuk se taky nechá využít). Shazujeme boty u vstupu, odevzdáváme je nemluvnému dědovi do úschovny a jdeme až k obří soše. Jáju zarazil český nápis „Darovací kancelář“ a k našemu překvapení se z darovacího okénka ozvalo české Ahoj, yak še jmenuješ. Mnich studující v Čechách nám povyprávěl jak o své historii, tak i příběh Buddhy a něco o meditacích. Socha bílého Buddhy je obří, uvnitř je svatyně a kolem se rozprostírá areál chrámu. Mohl by být trochu udržovanější, ale darovací kancelář asi tolik nevydělává, i když jsme také trochu přispěli.
Ve městě se to navečer začalo hemžit stovkami vřeštících ptáků (a možná opic mezi nimi na stromech) a my po procházce zalezli do nějaké restaurace, ze které nás poslali do jiné místní, že zde prý vaří místní jídla a nejen čínu. Název jsme ale za prvním rohem zapomněli, a skončili jsme v restauraci nějakého hotelu, zase spíše turistická záležitost.
Ještě nakoupit na další den a můžeme v klidu tuktukem na pokoj, jízda to je vždycky vzrušující plná nečekaných řidičských manévrů. Bydlíme v prudkém kopci, takže slabé motůrku tuktuků vždycky burácí a nemáme daleko k převrácení dozadu, ale zatím jsme dojeli vždy…
Po sprše a rychlém přeprání věcí – z nás i prádla tekla neskutečná špína – jsme se nastříkali citronelou proti komárům, ale spíš tato věc popudila Jáju a její citlivý obličej, než odpudila komáry.
Zítra ráno nás čeká domluvený tuktukář a výlet za slony…
